Mořeplavec tělem i duší

R. Maďar
Redakce časopisu Očkování a cestovní medicína

Richard Konkolski je nejznámějším českým mořeplavcem, který je slavný i za hranicemi své rodné země. Do dnešní doby je držitelem několika světových rekordů a i výčet jeho dalších úspěchů je obdivuhodný. Z celé řady jich zmíníme alespoň několik: první Čechoslovák, který obeplul svět sám, který obeplul sám mys Horn, první kontinentální Evropan i první Čechoslovák, který obeplul svět sám v obou směrech, první Čechoslovák, který obeplul svět sám 3×. Je to člověk se zajímavým, místy až dramatickým životním příběhem, který musel nuceně opustit svou vlast, aby se do ní po několika dekádách vrátil jako vážená osobnost. Dnes je nositelem četných ocenění vč. vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti sportu. Je to srdcař s nezlomnou vůlí, který umí o svých unikátních zážitcích poutavě psát i vyprávět. Ve svém nabitém pracovním programu si našel čas na společný rozhovor.

Jak ses připravoval na své sólo plavby přes Atlantik a kolem světa po zdravotní stránce?

Byl jsem aktivní sportovec, jezdil jsem na kole, dělal lyžování, parašutizmus, takže jsem neměl žádné zdravotní problémy. Předtím jsem ale neměl zkušenosti se samotou. Po psychické stránce jsem uvažoval, že zajedu někde do opouštěného místa v Jeseníkách a udělám si tam bivak na 14 dnů, abych si ověřil vliv samoty. K tomu ale nikdy nedošlo, protože příprava na závod vyžadovala velké množství organizace a na to, abych někam na 2 týdny odjel, nezbyl čas.

Před plavbou jsem samozřejmě absolvoval očkování, tenkrát to ale nebylo tak jednoduché. Očkování do zahraničí se dělalo pouze v Praze. Měl jsem program očkování na celý rok a vždy 1× za měsíc jsem jezdil do Prahy, abych dostal injekce. Zapsalo se to samozřejmě do mezinárodního očkovacího průkazu, což byl důležitý doklad při vstupu do různých přístavů a různých zemí. Při mojí první cestě kolem světa, která trvala 3 roky, jsem si musel jednu z injekcí obnovit v Austrálii, protože měla omezenou platnost.

Byl jsi na svých plavbách po světě někdy nemocný?

Až na jeden problém s horečkou v Austrálii, kdy mě u mých známých navštívil lékař a dal mi léky, které zabraly hned do dalšího dne, jsem nikdy žádnou nemoc za celé ty roky neměl. Doteď nevím, jestli to byl nějaký virus nebo bakterie.

A co úrazy? Ty hrozily určitě každou chvíli.

Úrazů jsem měl celou řadu. Na sólo plavbě člověk musí na všechno stačit sám. Ze začátku jsem se na lodi vázal lanem, ale někdy musíš rychle vyběhnout a reagovat, např. stáhnout plachty, lano se ale může zachytit, a způsobit tím úraz. Později jsem proto už jezdil bez osobního zajištění. Byl jsem však mladý, mrštný a ostražitý. Sžil jsem se s lodí a za nějakou dobu jsem získal šestý smysl, který zabránil mnoha nehodám. Na lodi se chodí bosky, nejčastější byly proto úrazy nohou, když člověk zakopnul o kování nebo vázání na palubě.

Na závěr mé první 3leté plavby kolem světa jsem se dostal u jihoafrického Durbanu do hurikánu a udělal s lodí tři kotrmelce. Vymrštilo mě to z lodě, a ta skončila dnem vzhůru. Tržných ran a pohmožděnin jsem měl skutečně hodně. To horší na mě čekalo však až potom. Když jsem následně vyplouval z Kapského města už cestou na sever domů směrem na Azorské ostrovy, měl jsem být v pasátech, ale ty tam nebyly. Když se nakonec vítr objevil, musel jsem vyměnit velké plachty za menší. Než jsem stihl jednu z plachet utáhnout, náhlý poryv větru způsobil, že kování na stěžni prasklo a konec ráhna mě udeřil do tváře. Rozťal mi ret, odříznul mi ďásno a uvolnil přední zuby, zajel mi do nosu a k tomu mi způsobil otřes mozku. K sobě jsem přišel až v podpalubí, ještě ze mě kapala krev a objímal jsem krabici s léky. Mohlo to být ale mnohem horší, kdyby mě to srazilo do moře. Dal jsem si na to ručník a astronavigačním zaměřením jsem podle slunce zjistil, že nejbližší pevninou je ostrov Svatá Helena. Loď jsem tam nasměřoval a potom zkusil ošetřit rány. Zuby jsem si zatlačil zpět, ret stáhnul k sobě a překryl to gázou. Následně to nasáklo krev a ztvrdlo. Abych mohl pít, do gázy jsem si musel udělat dírku a „jíst“ jsem mohl jen kondenzované mléko. Když jsem připlul do přístavu, selhal mi přívěsný motor, proto jsem loď uvázal na bójku a vyvěsil vlajkový kód W, což znamená „Žádám lékařskou pomoc“. Tomu tam ale zřejmě nikdo nerozuměl, takže mě nakonec vzal na břeh jeden rybář, který plul náhodou kolem a viděl můj obličej pokrytý zaschlou krvavou gázou. Místní nemocnice byla poměrně velká, ale prázdná, bez pacientů. Našel jsem tam jen manželku místního lékaře se svou kamarádkou. Tím, jak jsem vypadal, jsem je musel dost vystrašit. Než se vrátil lékař z terénu, alespoň mi napustily plnou vanu, abych ty obvazy a gázu odmočil a uvolnil.

Jak to nakonec dopadlo?

Doktor mi ustřihl materiál, který tam trčel, zašil to a po 5 dnech vybral stehy, abych mohl pokračovat dál. Tím to ale nekončilo. Než jsem doplul do Polska a dostal se domů, trvalo to více než 3 měsíce. Primář Ježek v ostravské městské nemocnici na Fifejdách mi potom musel udělat nové nosní dírky, museli mi zlomit nosní kost a vyřezat to, co tam bylo zarostlé.

Jak vybavená byla Tvá lékárnička na lodi?

Na malé Niké jsem měl jen základní lékárničku, na větší potom i kleště na trhání zubů nebo morfium. Jednou jsem si šil sám ruku. Komplikované to bylo houpáním lodě na moři a tím, že rána byla na pravé ruce, takže jsem musel jako pravák šít levou rukou. Zůstal tam sice keloid, poněvadž jsem si nemohl dovolit nechat ruku v klidu, ale drželo to.

A co zuby?

Za celou dobu jsem potřeboval zubaře jen jednou, bylo to v New Yorku v roce 1972. Za vypadlou plombu jsem zaplatil 45 dolarů, což byly v té době velké peníze. A jak jsem se podíval na jeho pracovní stůl, hned bych odešel. Snad polovina těch jeho nástrojů byla rezavá. Nechtěl jsem tomu věřit, v té době jsme všichni Ameriku obdivovali. U nás jsem to ale nikdy neviděl.

Kolik času si celkově strávil plavbami na moři?

Kdysi jsem s pomocí zápisů v lodních denících sečetl dny strávené na moři. Jen tato doba činila 5 let. Časově to přesně za celý život dohromady nedám, jedna sólo plavba trvala až 3 roky. Kdybych ale sečetl námořní míle, je to, jako bych 9× obeplul zeměkouli na úrovni rovníku.

Ty jsi autorem nesčetného množství článků, reportáží, dokumentů, prezentací. Pamatuješ si, kolik přesně jsi napsal knih?

Knížek bylo dosud 18 a byly celkem úspěšné. První knížka mi vyšla v počtu 90 000 výtisků. Žádná další z mých knížek neměla náklad nižší než 25 000 výtisků. Pro představu v dnešní době je už pomalu bestsellerem prodej nad 3 000 kusů. Prakticky denně napíšu něco nového, a tak se snad na světlo světa dostanou v knižní formě i další moje zážitky a zkušenosti.

Je nějaké místo na světě, které Ti přirostlo k srdci tak, že by ses tam chtěl teď po delší době podívat?

Neříkám, že ne, ale mám obavu, že dnešní svět už se změnil natolik, že bych tam nenašel to, co mě tam okouzlilo – panenská příroda, výjimečná atmosféra, originální život místních obyvatel. Jednou už mě taková cesta na předtím oblíbený ostrov zklamala, a tak si raději ty vzpomínky uchovávám ve svém srdci tak, jak jsem je zažil před desítkami let, kdy ještě svět neměnila globalizace a masivní turistika. Přes svůj věk bych se však nebránil dalšímu závodu kolem světa, uvědomuji si ale, že v dnešní době by to vyžadoval částku čítající miliony eur. Duše mořeplavce však ve mně stále je, i když s věkem je člověk opatrnější. Jako mladý jsem měl pocit, že se mi nic nemůže stát, že jsem nesmrtelný. Přitom dvě desítky kolegů jachtařů, které jsem znal osobně, za tu dobu na moři zahynuly.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Ti především pevné zdraví do mnoha dalších let.

Všem zájemcům o život a tvorbu Richarda Konkolskeho doporučujeme jeho osobní webové stránky www.konkolski.com.

Za redakční radu
doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., MBA, FRCPS