AVENIER
www.avenier.cz
Vakcíny do ordinace
vakciny.avenier.cz
Očkování na cesty
www.ockovacicentrum.cz
Aktuality

Japonská encefalitida

J. Dvořák
Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier, Praha 6

Souhrn

Japonská encefalitida je závažné virové onemocnění přenášené komáry v některých částech Asie a západního Pacifiku. Byť je riziko infekce pro cestovatele nízké, je nutné o něm vědět, a především znát jeho prevenci. Autor shrnuje základní informace o tomto onemocnění vč. epidemiologie a možností ochrany před nákazou.

Klíčová slova

japonská encefalitida – arbovirózy – aseptická encefalitida – prevence

Etiologické agens

Onemocnění japonskou encefalitidou řadíme mezi arbovirózy, tedy virové infekce přenášené členovci. Virus japonské encefalitidy (JEV) náleží do čeledi Flaviviridae. Stejně jako ostatní flaviviry obsahuje jednovláknovou molekulu RNA. Do rodu Flavivirus rovněž patří viry způsobující žlutou zimnici, horečku dengue, západonilskou horečku a také klíšťovou encefalitidu, která je na rozdíl od předešlých přenášena klíšťaty.

Epidemiologie a rizika přenosu

Japonská encefalitida se vyskytuje ve východní a jihovýchodní Asii, v Číně, ruském Dálném východě, Japonsku, na Korejském poloostrově a na ostrovech západního Pacifiku. Jak již bylo naznačeno, JEV je arbovirus. Je tudíž řazen do skupiny různých virů – arbovirů, které mají společné především to, že jsou přenášeny členovci. JEV je přenášen bodnutím komárem rodu Culex, výjimečně i některými rody Aedes. Rezervoárem infekce jsou především prasata a brodiví ptáci, tedy zvířata domestikovaná či synantropní, tj. vyskytující se v blízkosti lidských obydlí. V nich se virus dostatečně pomnoží natolik, že může dojít k nákaze dalších komárů. Člověk je naopak hostitelem náhodným a konečným. Viremie je u něj příliš krátká a nízká, aby mohlo dojít k opětovné infekci krev sajícího komára.

K přenosu infekce na člověka proto dochází především ve vesnických zemědělských oblastech, kde probíhá časté a extenzivní zavlažování, typicky v okolí rýžových polí. V některých částech Asie se výskyt infekce kvůli zavlažování či vydatným srážkám objevuje i v příměstských či městských oblastech. V asijských oblastech mírného teplotního pásma se onemocnění vyskytuje typicky sezónně, většinou od jara nebo začátku léta do podzimu. V subtropech a tropech je výskyt většinou celoroční s maximem v období monzunů, což se liší oblast od oblasti.

Incidence onemocnění v endemických oblastech se pohybuje od 5 do 50 případů na 100 000 obyvatel. Infekce probíhá většinou v dětském věku, protilátky tak má v endemických oblastech až 80 % dospívajících [1]. Poněkud odlišná situace je u cestovatelů z neendemických oblastí. Krátkodobí návštěvníci mají riziko infekce velmi malé, avšak u déletrvajících pobytů je riziko onemocnění víceméně srovnatelné s místní populací.

Klinický obraz

Inkubační doba japonské encefalitidy je 5–15 dnů. Přes 99 % případů je asymptomatických. Symptomatické onemocnění probíhá zpravidla pod obrazem těžké aseptické encefalitidy. Rozvoj příznaků bývá náhlý, s horečkami, výraznou cefaleou, nauzeou a zvracením. V průběhu několika dní se objevují poruchy vědomí různého stupně od somnolence po delirantní stavy a koma. Mezi klasické projevy japonské encefalitidy patří rozvoj parkinsonských příznaků – hypomimie, tremor, choreoatetoidní dyskineze, ataxie, poruchy řeči. Mohou se vyvinout ložiskové neurologické příznaky, chabé parézy končetin, šíjových svalů či mozkových nervů (symptomatologie obdobná paretické formě poliomyelitidy). Letalita se pohybuje mezi 20 a 30 %. U více než 30 % přeživších nemocných přetrvávají závažná neurologická a psychiatrická postižení [2].

Diagnostika a léčba

Na onemocnění japonskou encefalitidou musíme myslet vždy u pacienta s projevy neuroinfekce či podezřením na ni, který má v anamnéze pobyt v endemických oblastech. Diagnostika a léčba patří jednoznačně do rukou specialistů na infekční choroby, případně neurologů. Léčba je symptomatická a probíhá vždy za hospitalizace, nezřídka vyžaduje intenzivní péči. V ČR je dostupná nepřímá diagnostika z krve a likvoru, tedy průkaz časných protilátek IgM. Ty jsou v krvi detekovatelné od 7. dne a v mozkomíšním moku od 4. dne od začátku příznaků. Přímý průkaz virové RNA metodou polymerázové řetězové reakce (PCR) má v klinické medicíně omezený význam, jelikož viremie u člověka bývá nízká a vzhledem k časnému působení virusneutralizačních protilátek krátká [1]. Sérologické vyšetření provádí Národní referenční laboratoř pro arboviry v Ostravě.

V rámci diferenciální diagnostiky přichází v úvahu tropická malárie, jiné aseptické a hnisavé neuroinfekce, horečka dengue a břišní tyfus.

Prevence

Byť je pro cestovatele riziko onemocnění japonskou encefalitidou, ve srovnání např. s horečkou dengue či malárií, v endemických oblastech velmi nízké, rozhodně jej nelze podceňovat. Jde o závažné onemocnění – kauzální léčba neexistuje, má vysokou úmrtnost a vyléčení si často odnášejí do života těžké neurologické následky. Je zapotřebí, aby cestovatel o tomto možném zdravotním riziku věděl a byl náležitě poučen o prevenci a symptomatologii.

Základem prevence je ochrana proti poštípání moskyty. Ta spočívá především v používání účinných repelentů (ideálně s obsahem DEET či icaridinu) a bariérové ochrany (moskytiéry, nošení dlouhých rukávů a nohavic, volné světlé oblečení).

Nejspolehlivější prevencí je však vakcinace. V ČR je dostupná inaktivovaná, adsorbovaná vakcína Ixiaro. Lze očkovat děti již od 2 měsíců věku. Základní očkovací schéma je dvoudávkové, kdy se druhá dávka aplikuje 28 dní od první. Posilovací dávka se aplikuje za 12–24 měsíců. Aby byla zajištěna dostatečná ochrana od začátku pobytu v endemické oblasti, je nutné druhou dávku aplikovat nejpozději 10 dní před odletem.

Rozhodnutí o očkování před cestou patří do rukou odborníka na cestovní medicínu. Zhodnocují se epidemiologické faktory, místo, charakter, délka pobytu apod. Nicméně lze obecně říci, že očkování lze doporučit cestovatelům plánujícím pobyt v rizikových oblastech v sezóně s maximem výskytu onemocnění a cestovatelům do endemických oblastí, kteří plánují dlouhodobý pobyt v různých státech a s nejasným datem návratu.

Literatura

  1. Centers for Disease Control and Prevention. CDC yellow book 2018: Health Information for International Travel. New York: Oxford University Press 2017: 214–223.
  2. Beneš J (ed). Infekční lékařství. Praha: Galén 2009: 129–130.

MUDr. Jan Dvořák
Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier
Veleslavínská 150/44
162 00 Praha 6

Zpět na seznam článků

 

Nahoru