Zápisky lékaře z letošní mise v nejchudší zemi světa Malawi (červenec–srpen 2015)

R. Maďar
předseda International Humanity
odborný garant Center Očkování a cestovní medicíny Avenier

Skupina mezinárodní humanitární organizace International Humanity pod vedením odborného garanta center Očkování a cestovní medicíny Avenier doc. MUDr. Rastislava Maďara, Ph.D., se i v letošním roce zúčastnila zdravotnické mise v nejchudší zemi světa Malawi. Jejich originální zážitky a zkušenosti z léčby pacientů v místech, kde předtím nevkročila noha bílého člověka, vyvolávají v řadách lékařů a dalších zdravotníků velký zájem. Proto přinášíme jejich letošní deník. V rámci svých aktivit slavnostně otevřeli dne 1. srpna 2015 v těžce dostupných oblastech Malawi nově postavenou česko- slovenskou nemocnici, která je otevřená i případným zájemcům z řad dobrovolníků z ČR a Slovenska na dlouhodobé i krátkodobé mise. Více informací a fotografií najdete na www.internationalhumanity.cz a www.facebook.com/ inthumanity.

1. zápis – Odlet na misi

V oblastech Afriky, kde pomáháme, chudí lidé nikoho jiného nemají. Za svou chudobu a nemoci nemohou, žijí v zoufalém začarovaném kruhu, ze kterého jim umožňujeme vystoupit. Děláme pro ně jen to, co u nás považujeme za samozřejmé. Nechceme, aby děti, ale ani dospělí trpěli neustálým krutým hladem, těžkou podvýživou, zbytečnými nemocemi a naopak jim dáváme s pomocí vás všech šanci dožít se ve zdraví dospělosti a získat vzdělání, díky čemuž budou sami postupně měnit svou zemi a budou pyšnými otci i matkami schopnými žít důstojně a uživit svou rodinu. Oni nejsou méněcenní ani
líní, jen se narodili v jedné z nejchudších zemí světa na nejchudším kontinentě. V zemi bez přístupu k moři a bez lukrativních nerostných surovin. V Africe to znamená nezbytnou orientaci na zemědělskou produkci a závislost na počasí. Jeho rozmary zabíjí. Druh, který se o sebe nedokáže postarat, je odsouzen k zániku. Vždy, když jsem v Malawi, mám pocit, že v opačné situaci by to oni pro nás určitě udělali. Naše motto je: „Když zachráníš život, zachráníš celý svět.“ Přitom často stačí tak neuvěřitelně málo. Držte nám pěsti, pokusíme se pravidelně hlásit, informovat o práci, kterou máme za sebou, i o tom, co nás ještě čeká, i když v oblastech bez signálu, sítí i elektřiny je to dost obtížné.

2. zápis – Příjezd do Malawi

Etiopské aerolinie nás na cestě do Malawi dvakrát příjemně překvapily, na náš let z Vídně nasadily moderní Boeing 787 Dreamliner, který ve své výbavě nemá ani mnoho evropských leteckých společností včetně ČSA. Letí rychleji, téměř 1 000 km/ hod, létá tišeji, má větší okénka a nižší spotřebu paliva. A podruhé, když naše další letadlo zaparkovalo před odletem z Addis Abeba do Lilongwe přímo před nejznámějším letadlem světa – majestátním Air Force One amerického prezidenta Barracka Obamy.

Po příletu do hlavního města Malawi nám nejdříve změřili bezkontaktním teploměrem tělesnou teplotu (jestli kvůli Ebole nebo MERSu nevíme, možná z obou důvodů) a protože ani jeden z nás nejevil známky uvedených nemocí, postoupili jsme k dalšímu zdravotnímu úředníkovi, který nám zkontroloval pasy, zda nepřilétáme ze zdravotně rizikové oblasti, např. s výskytem žluté zimnice. V tom případě by po nás požadoval předložení očkovacího průkazu. O pár desítek metrů dál za imigrační pasovou kontrolou už stál a mával náš místní kolega Aaron. Zařídil pro nás udělení vstupních víz přímo na letišti, jinak bychom museli před odletem poslat naše pasy na ambasádu Malawi do Berlína. (Tuto věc nemohla včera za nic na světě pochopit úřednice na letišti ve Vídni a trvalo asi hodinu a půl, než jsme o tom nakonec přesvědčili jejího nadřízeného.) Po vyplnění formuláře, zanechání otisků všech prstů a scanu oční rohovky nám bylo uděleno povolení vstupu do Malawi. I tato chudá země se v dnešní době snaží udržet svou bezpečnost s použitím moderních technologií, velmi pravděpodobně je však dostala darem z vyspělého světa. U výdeje zavazadel jsme zjistili, že nám to největší a nejtěžší nedorazilo, na letišti ve Vídni jsme jej odbavovali zvlášť a kde skončilo, nikdo v Malawi nebyl schopen říci.

Následovala tradiční výměna peněz, kde jsme po sjednání výhodnějšího kurzu dostali jako vždy za tisíce dolarů milióny kwacha (čti kvača) a drtivou většinou z nich jsme zaplatili hned na první zastávce v Lilongwe – ve velkoskladu léků. Nakoupili jsme léky na diagnózy, které se u nás běžně nevyskytují, jako malárie nebo bilharzióza, tekuté formy a infuzní roztoky, které by byly příliš těžké a jejich transport z Evropy tím pádem příliš finančně nákladný, a mnoho dalších. Jaké diagnózy jsou nejčastější, víme už z minulých let, takže kromě antibiotik a antiparazitik nechyběly ani léky na astma či epilepsii – s touto diagnózou nás další den navštívil v naší nemocnici i její první pacient, který dorazil těsně po záchvatu. 

Před odjezdem z Lilongwe jsme se zastavili i v potravinovém obchodě, jídlo si do Fanuelu musíme přivézt, nechyběl velký pytel rýže i brambor, máslo, marmeláda, trochu zeleniny a vajíčka, které jsme druhý den ráno uvařili a většinu rozdali podvyživeným dětem s velkými bříšky. Po více než třech hodinách jízdy jsme dorazili k nemocnici ve Fanuelu, vyložili tam nakoupené léky a pokračovali ještě pár kilometrů do místa našeho pobytu. Byli jsme kolem půlnoci už tak unavení, že nám ani nevadilo, že nemáme tekoucí vodu, elektřinu, mobilní či internetovou síť a dokonce ani sedací splachovací záchod. Vytáhli jsme spací vaky, položili je na rohože rozložené na podlaze a usnuli.

3. zápis – Příprava otevření nemocnice

První dopoledne ve Fanuelu jedeme samozřejmě hned do nemocnice. Poprvé vidíme na vlastní oči prozatím dokončené dílo – její první pavilon, dům pro personál a sklad. Vybalujeme léky, které jsme přivezli, nakoupili i ty, které nám zbyly z loňské mise a čekaly na nás ve Fanuelu. K tomu jsme si převzali léky, které nám zanechali lékaři kanadské humanitární organizace na návštěvě Malawi před dvěma měsíci. Máme i dost zdravotnického materiálu a výživy, které jsme získali od laskavých dárců v ČR. Připravovat nemocnici na ostrý provoz nás baví, současně se ale nemůžeme dočkat, až vyrazíme podívat se na děti, které jsme zachraňovali v těžké situaci na předchozí misi. K naší radosti jsou všechny z nich živé a zdravé, je to skutečně skvělý pocit. Cestou nás zastavila Abigail z Chinkali a děkovala za podporu jejího studia na střední škole. Z reportů zpětné vazby, které jsme si o studentech podporovaných z ČR vyžádali, se k naší velké radosti dovídáme, že 16 z nich získalo letos možnost pokračovat v dalším studiu – sedm na Teaching College, pět na Technical College a čtyři dokonce na univerzitě.

Kontrolujeme i naše stádečko krav – máme už dvě telátka a čtyři dospělé, přičemž další dva potomci se narodí ještě letos. Funguje i projekt s kozami – v Chikwawa jsme původně pořídili chudým rodinám 94 koz s tím, že první narozené kůzle musí darovat dle svého výběru jiné chudé rodině. Z nejchudších lidí na světě tak děláme dárce a dáváme jim možnost zkusit, jaký je to skvělý pocit někoho obdarovat. A současný stav po pár letech? Z necelé stovky koz jich je dnes 454! 

Večer už léčíme první pacienty. Druhý den strávíme celý až do večera v nemocnici. I když ještě nebyla formálně otevřena, zájem pacientů je tak velký, že se větší část naší skupiny věnuje už léčbě, pracujeme ve dvou ordinacích a zbytek skupiny dál připravuje nemocnici k oficiálnímu provozu. Tak to pokračuje i v pátek, poslední den před slavnostním otevřením. Máme už i prvního hospitalizovaného pacienta, který dostal velký epileptický záchvat přímo u nás v nemocnici na chodbě. Snažíme se prostory nemocnice zútulnit, ve vestibulu vyvěšujeme velké fotografie Jiřinky Mužíkové vystřižené z našeho letošního kalendáře, nafocené přímo ve Fanuelu a okolí v průběhu loňské mise. Ti z místních, kteří jsou na fotografi ích zachyceni, jsou okamžitě za hvězdy. Na zdech se objeví i fotografie s dobrovolníky International Humanity v Malawi z Česka a Slovenska z misí v minulých letech, místní si je se zájmem prohlížejí a vzpomínají na známé obličeje.

Vyvěšujeme také loga sponzorů, kteří nám přispěli léky, vitaminy, výživou či zdravotnickým materiálem, a taky jména všech individuálních dárců finanční či materiální pomoci pro Malawi. Zítra nás čeká slavnostní ceremoniál za účasti uctívaného nejvyššího náčelníka oblasti, jemuž říkají Big Chief, desítek náčelníků vesnic, poslankyně parlamentu za Mchinji District, ale hlavně více než tisícovky místních obyvatel. Bude to v jejich životech památný den, o kterém budou slýchat další generace. Pro nás je to dokončení jedné etapy podpory a současně velký závazek do budoucna, abychom fungování nemocnice udrželi.

4. zápis – Otevření nemocnice

Stovky místních obyvatel a mnoho vzácných hostů až z hlavního města Malawi vzdáleného více než 200 km, včetně zástupců médií, dnes byli svědky slavnostního otevření první části česko-slovenské nemocnice. V oblasti Fanuel v západní části země nedaleko zambijské hranice ji pro desítky tisíc osob bez dostupné zdravotní péče vybudovala nezisková organizace International Humanity, k hlavním partnerům nemocnice patří i společnost Avenier. V této oblasti pomáháme již čtvrtým rokem a základní kámen nového zdravotnického zařízení jsme položili přesně před dvěma lety. Pásku při dnešním slavnostním otevření prvního pavilonu nemocnice s dvěma dalšími budovami zázemí přestřihl doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., odborný garant center Očkování a cestovní medicíny Avenier za účasti dalších dobrovolníků z ČR a Slovenska. K tomuto slavnostnímu okamžiku nezištně pomohli i místní
obyvatelé, kteří formou střídání jednotlivých vesnic pálili cihly pro toužebně očekávanou nemocnici, i když sami v domech z pálených cihel nebydlí, dříví na oheň si totiž nemohou dovolit. 

Nové prostory ihned začneme využívat, těší nás, že díky nemocnici budeme mít možnost pacienty s vážnějšími problémy hospitalizovat a poskytovat jim nepřetržitou zdravotní péči v mnohem lepších podmínkách než v minulých letech. Místní obyvatelé v čele s náčelníky vesnic vyjádřili proslovy, tradičními tanci i zpěvy svou hlubokou vděčnost všem lidem s dobrým srdcem z dalekých zemí střední Evropy, kteří jim pomáhají bojovat s nemocemi, dětskou podvýživou i negramotností a zaostalostí komunit. Před nemocnicí zavlály vlajky ČR a Slovenska společně s vlajkou Malawi na místě, které jsme pojmenovali Friend ship Square – Náměstí přátelství.

5. zápis – První dny po otevření nemocnice

Otevření nové nemocnice v sobotu 1. 8. 2015 byla skutečně velká sláva, ceremoniál trval přes tři hodiny a vystoupilo na něm před zraky více než 1 500 osob 17 pěveckých a tanečných souborů, dokonce jsme viděli i kus vesnické činohry, slyšeli recitace a samozřejmě projevy významných hostů. Podle místních stařešinů to byla největší událost v této oblasti za desítky let. Účastnili se jí proto i příšery symbolizující duchy zesnulých předků, kterých se dětí bojí, ale pro dospělé jsou ukazatelem významnosti akce. Předtím jsem je za léta práce v této oblasti viděl jen na největším výročním shromáždění kmene Chi- Chewa tzv. Kulamaba v Zambii.

Velký náčelník, nejvýznamnější místní osoba v regionu, kterému se klaní lidé, když kolem něj prochází, řekl přítomným, že když opustí tento svět, právě tato nemocnice bude tím, co si z jeho éry budou lidé pamatovat. Ve svých více než 70 letech přitom nepochybně udělal pro stovky vesnic mnoho užitečného. Pokud by tomu tak nebylo, zvolili by si lidé už dávno za náčelníka někoho jiného. Stávající náčelník svoje postavení zdědil po strýci, zajímavé je, že u žen kmenů Chi-Chewa se náčelnictví dědí z matky na dceru, ale u mužů místo syna na synovce. V sobotu odpoledne jsme po odchodu hostů hned ošetřovali další pacienty a pokračovali v tom i v neděli. Místní zřejmě nečekali, že budeme pracovat i ve svátečný den, více pacientů proto dorazilo odpoledne, kdy se ve vesnicích postupně dozvěděli, že ordinujeme.

6. zápis – Zápisky z provozu nemocnice

Doufali jsme, že chybějící zavazadlo k nám skoro po týdnu už dorazí nebo alespoň do okresního města Mchinji, ale nestalo se tak. Máme tam mimo jiných věcí i spoustu technických drobností, které nám umožní namontovat háčky na moskytiéry nad postele pa cientů, zafixovat solární světla, ale i dětské výživy, oblečení či brýle pro místní pacienty. V neděli jsme si s Aaronem říkali, že je naše několikaletá práce v této oblasti vidět v tom, že potkáváme méně těžce podvyživených dětí, hned další den nám jich ale dorazilo do ordinace zase dost, asi nám to mělo naznačit, že naše práce není zdaleka u konce.

V úterý zavádíme lístkový systém, aby pacienti nemuseli stát v řadě a netlačili se do dveří ordinací. Jak se ale ukázalo, moc to nefunguje, pacienti čísla znají, ale striktně je nedodržují, a dokonce s nimi chodili ještě i druhý den. Máme další hospitalizované pacienty, práce je hodně, končíme až pozdě večer na čísle 130 léčených za den. Jednu ze starších pacientek k nám vezli na kole šest hodin, člověk si ani nedokáže představit, jak nepohodlné to musí být po zdejších prašných a značně nerovných hrbolatých silnicích.

Ve středu bereme jako první pacientku paní z Mchinji, dorazila k nám za léčbou až z okresního města, kde je poměrně velká nemocnice. Musela přitom použít až tři dopravní prostředky a cestovat několik hodin. Dozvěděla se o nás od své známé z jiného města, kterou jsme úspěšně léčili. Některé maminky s dětmi, které jsme brali jako poslední, zůstávají na noc ve volných pokojích nemocnice, dáváme jim nemocniční deky a zajišťujeme jídlo. Poslední zavazadlo dnes již konečně z letiště dorazilo. 

Rozhodli jsme se zajistit částečnou soběstačnost nemocnice tím, že na nezastavěné části velkého nemocničního pozemku budeme pěstovat různé plodiny – kukuřici, sóju, arašídy, maniok apod. Výnosy, které by se měly rok co rok zvyšovat, budou k dispozici pacientům, personálu a budou i zdrojem potřebných financí. Celý chod nemocnice to zdaleka nepokryje, alespoň však částečně. Navíc prodejem plodin s garantovanou nižší cenou než nabízí překupníci i tímto způsobem místním obyvatelům významně pomůžeme. Obyvatelé okolních vesnic k naší radosti začínají myslet obchodně a před nemocnicí se v nutné vzdálenosti od hlavního vchodu objevuje provizorní tržiště nabízející občerstvení čekajícím pacientům a jejich rodinám. Vždy máme radost, když místní obyvatelé projevují aktivitu.

Ve čtvrtek máme opět přes 100 pacientů, otevíráme proto kvůli velkému množství čekajících třetí paralelní ordinaci, k tomu máme jednu místnost pro vyšetřování zraku a další pro rychlotesty z krve a z moči. V další části je lékárna sestávající ze dvou místností, skladovací místnost pro zdravotnický materiál a několik lůžkových pokojů pro muže, ženy i děti.

Zdravotně jsme všichni v pořádku, zvykli jsme si dokonce i na slaměné rohože na podlaze, na níž spíme, které nás ze začátku tlačili. Vždy, když se kolem čtvrté hodiny ráno zanořujeme kvůli chladu hlouběji do spacáku, si uvědomujeme, jak statečné jsou místní děti i dospělí, kteří musí ten chlad a často i vítr ustát nezřídka bez přikrývky v chabém oblečení s dírami, bez pyžama či ponožek. Přivezli jsme poměrně dost punčocháčů, dětských ponožek a společně s termofoliemi je rozdáváme, abychom tak alespoň trochu zmírnili jejich utrpení. Nakonec to vidíme i v ordinacích, kašel a horečka patří k nejčastějším potížím našich pacientů.

7. zápis – Pomoc místním dětem

Celý týden jsme mezi pacienty šířili informaci, že v pátek se bude konat tzv. malnutriční klinika, a žádali je, aby to předali dál. Jiný způsob propagace zpráv zde neexistuje, vesnický rozhlas, tištěný plátek, rádio ani nic jiného. Speciální akce pro nejchudší rodiny, ve kterých jsou podvyživené děti, jsme organizovali už v minulých letech a vždy jsme měli pocit, že je to přesně ta cílová skupina, o kterou nám jde nejvíce. Vždy začínáme s rodinami s největším počtem dětí a postupujeme k nižším číslům s vědomím, že dítě za počet svých sourozenců nemůže. Zájemců bylo tolik, že se nám do vestibulu nevešli a museli jsme nechat vynést lavice před budovu nemocnice. Je suchá sezóna, takže déšť nehrozil, občas však foukal nepříjemný vítr, který zvedal oblaka prachu, a samozřejmě svítilo ostré slunce. Všechno jsme však organizačně za pomoci místních spolupracovníků zvládli, nejchudší rodiny dostaly pro děti mléčné kaše (děkujeme Hippu za jejich darování), probiotika (poděkování Valosunu), multivitaminy (díky Walmarku) spolu s poučením, jak důležitá je správná výživa i jak se k ní v místních podmínkách dostat a v budoucnu budeme zvažovat i další formy pomoci jako deku a moskytiéru, protože podvyživené děti jsou velmi vnímavé k infekcím, případně sóju k výsadbě, slepici či kozu, aby měly v budoucnu ve stravě dostatek nejvíc chybějících bílkovin.

Zatímco jedna ambulance nepřetržitě od rána ordinovala, pacienti totiž přicházeli nejen s podvýživou, část zbytku skupiny připravila kaše přímo na místě z několika balení, ať mají děti tak potřebný přísun bílkovin ihned, ať trochu zaženeme jejich hlad a taky ať mají rodiče představu, jak to má při správné přípravě chutnat. Další hodinu jsme děti s nejvíc potrhaným oblečením převlékali do přivezeného darovaného, sice použitého, ale velmi zachovalého oblečení z ČR, a taky jsme jim věnovali hračky, náramky, řetízky, prstýnky atd. – místní děti jsou krásné a po takovéto úpravě vypadaly skutečně rozkošně. Pro zabránění chaosu jsme je oblékali přímo v ordinaci za zavřenými dveřmi, rodinu po rodině a jen s nejmenšími jsme vpouštěli dovnitř i rodiče. Mnoho dětí muselo překonat strach vstoupit do místnosti s cizinci bez maminky či tatínka, jen se sourozenci, když ale viděli, jak vystrojení od nás vycházeli kamarádi, všechny to nakonec zvládly. Když už maminky začínaly posílat děti do řady podruhé, celý proces jsme ukončili a začali i v druhé ambulanci ordinovat, což trvalo jako vždy až do večerních hodin. V pátek jsme měli i dosud nejmladší pacienty, pětidenní trojčátka se narodila tento týden, nemohli jsme se s nimi nevyfotit.

V sobotu jsme opět pracovali celý den, pacienti s tím už po minulém víkendu počítali a dostavili se v hojném počtu, který nás zase zaměstnával i dlouho po setmění. Ze starších lidí prakticky nikdo nezná svůj věk, jedna pacientka nám řekla, že od rodičů ví, že v roce, kdy se narodila, bylo v Malawi hodně kobylek… asi se budeme muset podívat do archivů. Jiní svůj věk jen odhadují, často uvádí o 10 i 20 let méně, 60letý člověk řekne, že mu je 40, asi se ho na věk naposled ptali před 20 lety. Protože hodinky tady prakticky nikdo nemá, čas užívání léků se označuje symboly slunce a měsíce na pytlíčku s léky. Když nám to pacienti opakují pro ověření, jestli dávkování správně pochopili, ukazují přitom rukou nahoru s naznačením polohy slunce, tedy jak vysoko je v daný moment na obloze. Cestou do nemocnice jsme dnes svezli dva sirotky, ve věku 13 let se vezli autem poprvé a moc si to užívali. 

Jediné lesy mimo národní parky a chráněné přírodní rezervace jsou hřbitovy. Přes takový les jsme dnes projížděli a když jsme se chtěli podívat blíž k náhrobkům, místní kolega Aaron nás prosil, ať na hřbitov nevstupujeme. Závoru prý může zvednout jen náčelník vesnice a navíc jen v době pohřbu, jinak hrozí návštěvníkům prokletí… Samozřejmě jsme to respektovali. Místní obyvatelé pořád na pověry dost dají. V pondělí jsem na trhu v Mkanda mluvil s přírodním léčitelem – šamanem. Čím víc místních lidí díky přítomnosti bělochů jeho stánek přitahoval, tím větší bludy vykládal. Nikdo z místních se mu však oponovat neodvážil, pro jistotu, co kdyby přece jen byla něco z toho pravda. Pro nás to byla jen prostá snaha o manipulaci nevzdělaných lidí – prodával díky tomu různé byliny a kůru stromů proti nemocem, ale i zlé vůli jiných lidí či pro lásku a tak podobně. Koupil jsem si od něj 30 stejně velkých kuliček čtyř barev – žlutou na krevní tlak, modrou na žaludek, červenou na bilharziózu a bílou na potenci, dohromady za 1 000 kwacha, tedy 50 korun. Nechám je po návratu domů podrobit chemické analýze. Pokud by alespoň ta bílá fungovala, šaman by už musel být multimilionářem s vlastním letadlem a nemusel objíždět venkovské trhy. Na plakátu měl pod svým jménem nakreslenou bábu letící na koštěti, myslím, že to docela vystihuje odbornou podstatu jeho profesionální kariéry.

V neděli stíháme jen akutní pacienty, Aaron musel odjet do nejstaršího původního hlavního města Zombe a my jsme za tu dobu navštívili Lewonde a Mangochi, kde jsme na řece Shire viděli hrochy, obrovské krokodýly a u břehu i pár slonů a paviánů. Zdejší část krajiny je posetá majestátnými baobaby, před kácením a spálením je chrání obava ze zlých duchů, kteří se v nich skrývají. V tomto případě je pověrčivost místních alespoň k něčemu dobrá. Začátkem dalšího týdne bude v nemocnici probíhat prenatální klinika pro těhotné ženy už pod vedením místních kolegů. Tím se zahájí proces jejich aktivního zapojení do chodu nemocnice. Je to další významný a žádoucí krok v rámci zdravotní péče poskytované potřebným. Podle letošních statistik Světové banky je Malawi už absolutně nejchudší zemí světa, tak kde jinde pomáhat než tady?