Rozhovor s osobností

R. Ježdík

Novinář, .lmař a cestovatel v jedné osobě. To je základní charakteristika Dana Přibáně, který navěky proslavil žluté trabanty na zaprášených a kostrbatých cestách po celém světě. Se svým týmem vytvořil projekt Transtrabant, který zážitky z dobrodružných cest přetváří na velmi úspěšné dokumentární .lmy i seriály. Když zrovna necestuje a nepřipravuje . lm, pořádá přednášky nebo třeba otevírá muzeum trabantů. Je také velmi aktivní na sociálních sítích, kde pohotově komentuje v podstatě veškeré dění nejen v ČR. Je také jednou z tváří Fondu ohrožených dětí, a pomáhá tak získávat prostředky pro dětské Klokánky. 

Co dělá Dan Přibáň, když zrovna necestuje s trabantem po světě? 

Ono to možná navenek vypadá, že jenom cestujeme, ale my každou výpravu půl roku dopředu chystáme a už teď řešíme první věci, abychom mohli v lednu vyrazit na další cestu. Po každém návratu pracujeme skoro 2 roky na . lmu a seriá­lu, takže práce je opravdu hodně. Vloni v prosinci byl odvy­sílán poslední díl seriálu Trabantem do posledního dechu. 

To je .lm a seriál z naší poslední výpravy, která vedla z aus­tralského Perthu přes Východní Timor, Indonésii, Malajsii a Thajsko. Relativně volno jsme tedy měli pár měsíců, ale to jsme zase připravovali otevření mini Muzea Trabantů v Nové Vsi pod Pleší. Takže je pořád co dělat. Samotná cesta je vlastně poměrně krátký úsek z celého našeho projektu. 

Říkáte, že už připravujete další cestu, která by měla vést z Bangkoku do Prahy. Máte už po předchozích zkušenostech nějaký propracovaný seznam věcí? Jak takový seznam vlastně vzniká? 

Musím říct, že tohle už máme celkem vychytané. Řídíme se pravidlem, že napřed naložíme věci na natáčení, potom přidáme náhradní díly a veškeré potřebné nářadí a do toho zbytku se musíme vejít my. A toho místa je potom logicky celkem málo. Ale jsou mezi námi i cvoci, jako je náš slovenský kamarád Marek Slobodník, který si neváhal na motorku přibalit paraglidový padák a chystá se ho brát zase. Takže každý má různé priority.

Je nějaká věc, kterou prostě vždycky musíte mít s sebou a bez které nikam nevyrazíte? 

Tak to je taková klasika. Samozřejmě nesmí chybět lepicí páska, vázací drát a WD sprej. Bez toho to určitě nejde. Měli jsme dokonce takový speciální cestovní kufr s nářadím, což byl pro nás obrovský poklad, ale ten nám bohužel ukradli na Jávě. A to, že nám vlastně tenhle kufr strašně chybí, jsme zjistili, až když jsme ho neměli. Přišli jsme o bednu nářadí, kde bylo vlastně všechno. Potom nastane většinou tzv. zákon deštníkového efektu. Když tu věc máte, tak se nic nestane, ale jakmile o ni př.dete, dostaví se dřív nebo později průšvih. Hodně důležité jsou pro nás nabíječky baterek. Vznik .lmu se bez nich neobejde a jelikož jsou .lm a seriál nedílnou součástí našich cest, mají velkou prioritu. Takže natáčení, trabanty a potom lidi. 

Máte za sebou čtyři velké výpravy. Dá se třeba říct, že ta první byla nejlepší a přinesla nejsilnější zážitky? 

To bych úplně neřekl. Každá z těch čtyř cest byla úplně jiná. Lišily se hlavně problémy, které nás potkávaly. Pokud bychom na první cestu jeli s tím, co už víme dnes, tak bychom se těm problémům na první cestě jen zasmáli. Teď už víme, co s nimi. Jenže každá naše cesta posunula hranice dál. Kdyby nás na Hedvábné stezce potkaly problémy z Austrálie, tak bychom to asi zabalili. Pokaždé to pro nás bylo dost na hraně. A poslední výprava? To byl doslova masakr. Takže už se těšíme, co nás potká při cestě z Bangoku přes Barmu, Pákistán nebo Čínu. Už teď máme z Thajska bohužel informace, že se tam výrazně zkomplikoval vjezd aut. Je v tom celkem zmatek. Vlastním autem je to o dost složitější než dřív. Tak uvidíme. 

Po poslední cestě jste prohlásil, že na příští cestu pojedete bez partnerky. Byly na to nějaké negativní reakce? 

Rozhodli jsme se, že pojedeme bez holek, a uvidíme, jaký v tom bude rozdíl. Samozřejmě negativních reakcí bylo hodně, dokonce jsem měl celkem vyhrocenou výměnu názorů s feministkami. Prohlásil jsem, že chci mít vedle sebe na cestě chlapa, protože se mi s chlapem líp funguje, a to byl pro ně doslova červený hadr. Vysvětloval jsem jim, že je to moje věc a není to o tom, že by holky neměly jezdit na takové výpravy. Znám jich spousty, které takto cestují bez chlapů, a také jim to funguje. Jenže jim nikdo neříká, že jsou genderově nevyvážené. Jedno je ale bez debat – mužsko-ženská posádka funguje jinak než jednodruhová posádka. A mít tam vlastní partnerku, to je ještě o poznání komplikovanější. 

Nepodezírají vás někteří diváci, že se za dobro­družstvím na obrazovce skrývá ve skutečnosti podpora servisního týmu, karavan se sprchou a vlastní kuchař? 

S tím se setkáváme vlastně pořád. Po první cestě jsem to ještě celkem chápal. Ale že se to bude řešit i po naší poslední cestě, tak to mě dost překvapilo. Musíme to pořád vysvětlovat a vyvracet různé domněnky a spekulace. Vždyť pro nás by bylo při tomto typu natáčení šíleně těžké zatajit přítomnost dalšího auta nebo dalšího štábu. Znamenalo by to obrovské úsilí, složité plánování a přemýšlení, aby se najednou nestalo, že jsou v záběru např. všichni členové posádky. 

Cesty jsou hodně fyzicky náročné. Máte nějakou speciální přípravu? Řešíte to nějak? 

My jsme všichni strašně líní, takže nic takového nehrozí. Navíc když se člověk podívá do české historie známých cestovatelů, tak to také nebyli nějací obrovští sportovci. Hanzelka se Zikmundem byli oba ekonomové. Novináři, kteří na takové výpravy jezdí, jsou dost často kavárenští povaleči, takže možná to je právě ta nejlepší průprava, jak cestu zdárně zdolat. Člověk v autě pořád sedí, takže ho vlastně nic nepřekvapí. 

A co nějaká zdravotní prevence, lékařské prohlídky před cestou… 

Je pravda, že se všichni velmi poctivě očkujeme. To považuji za velmi důležité a jsem přesvědčen, že to funguje a má to smyl. Já osobně ale třeba neberu antimalarika, ale to je už celkem individuální. V Austrálii jsme třeba řešili i jedovaté hady, přitom jsme na místě zjistili, že to nebylo vůbec třeba. 

Je .nancování nových cest jednodušší než té první? Jak vlastně získáváte prostředky? 

Žádná cesta nebyla v tomhle směru úplně v pohodě. I před poslední cestou jsme se klepali, jak to s .nancemi dopadne. Minule jsme se pokusili získat peníze přes crowdfunding a mile nás překvapilo, že se to ujalo a v podstatě nás to zachránilo. Ale nemůžeme spoléhat na to, že se nám znovu podaří získat tolik peněz jako posledně, takže rozpočet musí být skromný, abychom i s menšími prostředky vyšli. Pak nabízíme i klasický sponzoring, což spočívá v tom, že polepíme auta logy sponzorů. Je to potom klasické protiplnění. Vtipné je, že na naší první cestě jsme měli sice auto kompletně polepené, ale stejně jsme si museli většinu rozpočtu zajistit z vlastních zdrojů. Teď už je samozřejmě hodnota plochy na trabantu vyšší. Ale na druhou stranu jsou také cesty stále nákladnější. 

Spousta lidí nosí trička s gra.ckým motivem trabanta a se sloganem Charlese Bukowského „Svět patří těm, co se neposerou.“ Jedná se o klasický reklamní předmět nebo za jakým účelem se trička prodávají? 

Z doby, kdy jsem pracoval jako šéfredaktor časopisu VTM Science, jsem znal kolegyni, která se na mě po letech obrátila s žádostí o podporu dětí z Klokánků, které provozuje Fond ohrožených dětí. Jelikož mi to přišlo jako skvělá věc, zapojil jsem se do fundraisingového projektu KlokArt. Vymysleli projekt, do kterého se postupně zapojují známé osobnosti, které ve spolupráci s umělci vytvoří gra.cké motivy. Ty se potom objevují na různých předmětech den ní potřeby a výtěžek z jejich prodeje jde na podporu Klokánků. Takto tedy vznikla i populární trička s trabantem. Rád podporuji projekty, které jsou funkční, a v tomto případě jsem věděl, že na tom pracují nadšenci, kteří chtějí dětem pomáhat. 

Takže vlastně ten, kdo si koupí přes KlokArt tričko, přispívá Fondu ohrožených dětí. Kolik peněz z triček s Trabantem se takto získalo? 

Pokud mám správné informace, tak jenom reklamní předměty s trabantem přispěly částkou přes 100 000.Kč, což je úžasné. Navíc pokud vím, tak se do projektu zapojili i další lidé jako třeba Pasta Oner, Matěj Ruppert, Jakub Kohák nebo v poslední kolekci Léna Brauner. Musím říct, že ty předměty vypadají opravdu skvěle a konkrétně v tričkách potkávám spoustu lidí. Náš „trabantí“ motiv je ale bohužel unikátní i v tom, že jsme na něm spolupracovali s Filipem Dvorským, který se nedávno zabil na motorce, což mě strašně mrzí, protože to byl skvělý kluk a hlavně strašně talentovaný umělec. 

Vy jste proslulý tím, že preferujete košile. Nosíte vlastně vůbec trička? 

Je fakt, že já trička nenosím skoro vůbec. Jsem v tomhle trochu postižený. Na druhou stranu je pravda, že pokud si dneska doma nějaké tričko vezmu, tak je to tohle s trabantem. Mám ale radost z toho, že na našich srazech a různých přednáškách je lidé často mají, a ti, co je nemají, se mě ptají, kde se dají sehnat. Doporučuji proto stránky KlokArt.cz, kde se dají určitě objednat, a zároveň tak lze velmi snadno přispět na dobrou věc. 

Radek Ježdík