Psychologické aspekty cestovní medicíny
B. Vachovcová¹, J. Dvořák²
Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier, Praha 5
Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier, Praha 6
Souhrn
Mezinárodní turizmus je fenomén dnešní doby. Dle statistik z posledních několika let se přeshraničně přepraví přes miliardu lidí ročně. Paralelně tomuto jevu se zformoval multidisciplinární obor cestovní medicíny, v jehož rámci se snažíme předcházet zdravotním potížím cestovatelů. Vedle rizik somatického onemocnění je možný vznik nebo dekompenzace duševních potíží či nemocí. Nastiňujeme základní filozofické a psychologické motivace k cestování, popisujeme vybraná úskalí na cestách i po návratu z hlediska psychologie a uvedené poznatky shrnujeme pro praxi v ambulancích zabývajících se cestovní medicínou.
Klíčová slova
psychologické aspekty – motivace – cestování – kulturní šok – post-travel blues – stres
„Cestování je vyšší a seriózní věda, která člověka přivádí k sobě samotnému.“
Albert Camus
Úvod
V ambulanci cestovní medicíny se ptáme na charakter a účel cesty, tedy zda se jedná o turistiku nebo pracovní cestu. Kvůli posouzení rizikových faktorů nás zajímá délka pobytu, způsob cestování, bydlení a stravování. V běžné praxi se však obvykle neptáme na samotné motivace. Právě ty jsou přitom poměrně rozmanité, zajímavé a stojí za zamyšlení. Znát motivaci není určitě nezbytné k řádné konzultaci a přípravě před zahraniční cestou, ale naším cílem je zde podat problematiku psychologie v cestovní medicíně v širších souvislostech. Rádi bychom poskytli alespoň obecný náhled na příčiny, proč se lidé, často opakovaně, vydávají za poznáním do kolikrát výrazně kulturně odlišných částí světa. Jaké jsou tedy pohnutky, že se jedinec rozhodne odpoutat od svých denních zvyklostí, opustit komfortní zónu a často i riskovat své zdraví? Pokud se nad touto otázkou sami zamyslíme, jistě nás napadne hned několik argumentů: hledání dobrodružství, opustit stereotyp a zažít věci nové a nepoznané, hledání a nacházení osobních hranic, spirituální důvody, zkouška vztahu nebo únik od nefunkčních osobních vztahů (tzv. geographic cure), krachu v zaměstnání, z frustrace obecně nebo např. od závažné nemoci.
Podobné otázky si pokládají mnozí odborníci v oblastech psychologie i filozofie. Existují rozdílné a často i protichůdné názory na cestování jako takové. Odborníci se taktéž snaží popsat motivace cestovatelů v rámci psychologických modelů.
Na poli filozofických úvah vzpomeňme dva odlišné pohledy. Německý filozof a spisovatel Hans Magnus Enzensberger míní, že moderní cestování je pouze marný pokus o únik z pasti industriální společnosti. Touha po svobodě je svazována tou samou společností, ze které se jedinec snaží uniknout. Hledaná autenticita je masovým turizmem ničena. Typický pocit svobody na cestě je podle něj pouhým sebeklamem. Cestovatel dle Enzensbergera nedělá nic jiného, než že pouze mění své okolní prostředí, a pocit svobody je jen výrazem sebeohlupování [1,2]. Zdá se to poměrně krajní a deprimující pohled. Francouzský sociální filozof André Gorz však oponuje, že cestováním si jedinec vytváří nebo dále utvrzuje přesvědčení, že práce či budování kariéry není jediným zdrojem identity a smyslu života [2].
Existuje mnoho psychologických teorií a modelů snažících se popsat motivace k cestování. Jako příklad uveďme Cromptonovu teorii, podle níž je cestovatelská motivace ovlivňována nebo řízena dvěma silami – tlakem a tahem (angl. push and pull). Jedinec je do rozhodování o cestě tlačen jednak vnitřními psychologickými silami, např. touhou po poznání nových kultur a zemí, po sebepoznávání, spirituálním zážitku, dobrodružství, po nových výzvách, nebo naopak potřebou úniku před stereotypem, frustrací apod. Důvody k cestování vycházejí z člověka samotného. K rozhodnutím k cestě navíc můžeme být dle tohoto modelu taženi vnějšími faktory. Vedle pracovních a studij ních příležitostí a návštěvy příbuzných nebo přátel za takové faktory podle této teorie můžeme považovat například atraktivitu kulturních pamětihodností, přírodních krás, obecně řečeno jakékoli turistické atrakce, kvůli kterým se z lidí stávají cestovatelé odhodlaní vážit dalekou a mnohdy nepohodlnou a stresující cestu [3].
Americký psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi je autorem teorie flow, pomocí které můžeme také popsat vnitřní motivaci jedince k cestování. Jednou z tezí je, že lidé jsou určitou činností (v našem případě cestováním) podmaněni natolik, že se jim nic jiného nezdá podstatné. Jedná se o natolik radostný prožitek, že se ho lidé snaží dosáhnout pro pouhé potěšení, dokonce i za velkou cenu (rozuměj všemožných rizik na cestách apod.) [4].
Švýcarský filozof a esejista Alain de Botton ve své knize Umění cestovat řadí mezi podněty k cestování také zejména zvědavost, touhu po poznání exotiky, autentičnosti a krásy. Všechny pohnutky se na cestě mísí a výsledkem je poznání, porozumění a dosažení vlastní hluboké osobní zkušenosti. Změna prostředí sice nevede dle autora k úplné změně osobnosti jako takové (vždy si vezeme s sebou své já), ale může být podnětem a inspirací k novým myšlenkám a nápadům. Autor nepřijímá masový turizmus jako autentickou formu cestování, protože nenabízí onu nezprostředkovanou zkušenost, jež sama o sobě je základem putování [5].
Psychické nástrahy na cestě a po návratu
Každý jsme příslušníkem určité kultury a je jen na nás, jak se rozhodneme pojmout multikulturní obzor, jak dokážeme jinou kulturu přijmout a sžít se s ní. Kulturní adaptace neboli kulturní šok je různě dlouho trvající proces, složitý a ovlivněný mnoha faktory. Stav může trvat týdny až měsíce a jeho délka a intenzita závisí na tom, jak jsme nebo nejsme schopni akceptovat změny, které nás v cizím prostředí obklopí. Šokem jej nazýváme proto, že má zpravidla negativní dopad na naši psychiku. Může vyvolat zmatenost, strach, úzkost, dezorientaci a někdy až depresivní stavy. Zjednodušeně řečeno kulturní šok se vyskytne v momentě, kdy jedinec není schopen přij mout různorodosti jiné kultury. Na vznik a průběh kulturního šoku má vliv řada faktorů – např. délka odloučení a vzdálenost od domova, šíře kulturních rozdílů, existence jazykové bariéry, účel cesty, typ osobnosti jedince, bezpečnostní situace v navštívené zemi, fyzická kondice a zdraví jedince, zda jedinec cestuje sám nebo ve skupině spřízněných osob [6].
Kanadský antropolog Kalervo Oberg popsal kulturní šok ve čtyřech fázích a popsal psychické reakce spojené s pobytem v jiné kulturní společnosti. Zamýšlel se také nad postojem jiných lidí k člověku, který trpí kulturním šokem.
Fáze kulturního šoku dle Oberga:
1. „Honeymoon“ fáze – v pocitech cestovatele dominuje okouzlení, nadšení, fascinace, naděje a touha o uskutečnění „něčeho“, co nám v životě chybělo.
2. Fáze odmítnutí, krize – je charakterizována pocity nepřiměřenosti, frustrace a úzkosti, jedinec je dezorientován v novém prostředí, pociťuje ztrátu blízkých lidí, mateřské kultury, je frustrován snahou sžít se s cizí kulturou.
3. Fáze zotavení – v této fázi může například dojít k izolaci jedince a značné kritičnosti k hostitelské kultuře, projevuje se stýskáním, lítostí a může mít somatické dopady (nevolnost, bolesti hlavy, anorexie, nadměrné pití alkoholu, vředová choroba apod.).
4. Fáze přizpůsobení – vyrovnání se s novým prostředím.
Pokud se cestovatel v zahraničí vyrovná s kulturním šokem, po příjezdu domů ho může bohužel čekat prožitek obdobný, ne-li někdy horší. Tomuto fenoménu říkáme zpětný kulturní šok, setkáme se i s pojmem post-travel blues, do češtiny volně přeloženo jako „ponávratová kocovina“. Po návratu z cest se jedinec cítí prázdný, ve srovnání s cestovními zážitky to, co prožívá po návratu do domácího a známého prostředí, se nedá jednoduše srovnat; zkušenosti z cest shledává nepřenosnými a přátelům či rodině je nelze dostatečně a věrně popsat, naráží na nepochopení, cítí stesk po zahraničním prostředí, po pocitu svobody a bezstarostnosti a návrat do pracovního procesu a rutiny je obtížný a frustrující.
Vedle těchto poměrně typických psychologických potíží spojených s mezinárodním turizmem existují i specifi cké případy psychických poruch přímo spojených s vycestováním do zahraničí, respektive s návštěvou konkrétního místa. Pro zajímavost uveďme dva takové případy.
Jeruzalémský syndrom se objevuje většinou u osob s dřívější anamnézou psychotického onemocnění či poruchy osobnosti, může ale propuknout i u osob bez jakékoli předchozí psychiatrické anamnézy. Součástí klinického obrazu je náboženská či vyloženě bludná produkce, magické myšlení a dokonce zrakové nebo sluchové iluze. Turista se v principu ztotožní s náboženskou postavou. Tento stav trvá zpravidla několik dní a odeznívá většinou spontánně za pomoci krizové intervence [7,8].
Stendhalův syndrom je charakterizován jako zvláštní chování turistů při setkání s mimořádným uměleckým dílem, kdy je pro tyto stavy zmiňováno změněné vnímání reality, panika, úzkosti a řada dalších emočních a somatických poruch. Tato psychosomatická porucha je příznačná pro extrémně citlivé jedince, obdivovatele umění, jako jsou básníci, umělci, spisovatelé či studenti umění. Bývá označován pojmem hyperkulturemie nebo Florentský syndrom [8].
Zajímavou psychiatrickou jednotkou spojenou s cestováním je disociativní fuga. Fuga (latinsky útěk) je vzácné psychiatrické onemocnění řazené mezi neurotické, stresové a somatoformní poruchy, kdy se pacient vydává na dlouhé cesty z domova. Obvykle jde o neočekávané vycestování bezprostředně po prožití traumatu. Postižený jedinec se může okolí zdát zcela neproblematickým, spořádaně cestuje po okolí, nicméně bezcílně. Své jednání si neuvědomuje a je pravděpodobné, že po skončení fugy nastane amnézie a nezřídka také zmatenost, dezorientace osobnosti. Mezi nejznámější případy patří záhadné 11denní zmizení Agathy Christie [9].
Psychologické aspekty v praxi
Z výše uvedených poznatků vyplývá, že lidé se na cesty vydávají ze všemožných pohnutek a vedle somatických potíží mohou čelit i těm psychologickým. Cestování je stresující záležitost v podstatě pro všechny. Míra stresu a adaptace na něj odvisí mimo jiné od délky a charakteru cesty. Krátkodobí turisté čelí zátěži mnohem méně než lidé pobývající v zahraniční destinaci delší dobu nebo pokud se do ní opakovaně vrací. Rovněž studij ní či pracovní pobyt přináší logicky větší míru stresu než pobyt vyloženě rekreační. Vzpomeňme i vliv délky transportu jako takového, při rychlém překročení několika časových pásem najednou vzniká pásmová nemoc (jet lag). Narušením přirozených tělesných pochodů může docházet mimo jiné k poruchám spánku, snížení duševní výkonnosti i k úzkostným a depresivním stavům [10]. Důležité je si uvědomit, že všechny zmíněné faktory mohou způsobit znovu vzplanutí či zhoršení již existujícího psychiatrického onemocnění nebo propuknutí skryté duševní poruchy [11,12].
V ambulantní praxi v rámci konzultace před cestou odebíráme základní anamnézu ke zhodnocení zdravotního stavu, ptáme se na případná chronická onemocnění a užívanou medikaci. Psychiatrická diagnóza je ve společnosti stále citlivé téma a často ji klienti ani spontánně neuvádějí nebo ji nijak nerozvádějí. Specialista na cestovní medicínu zpravidla nemá patřičné psychologické nebo psychiatrické vzdělání, a proto cílené dotazy na přesnou podstatu případné duševní poruchy či odběr psychiatrické anamnézy nejsou součástí běžné praxe. Základní povědomí o dia gnóze a informace o užívané chronické léčbě jsou tak postačující. Přínosem může být doplňující dotaz, jak je onemocnění stabilizované.
Z výše uvedeného vyplývá, že této skupině cestovatelů je vhodné věnovat více pozornosti. Odborník na cestovní medicínu by měl na problematiku přípravy před cestou hledět v mnohem širších souvislostech, proto i v kontextu uvedených faktů bychom takového cestovatele měli poučit o možných specifi ckých rizicích. Především u dlouhodobých pobytů je vhodné doporučit cestovateli dodatečnou konzultaci u svého ošetřujícího psychiatra či psychologa, mimo jiné i proto, že kulturně a odborně podobná péče nemusí být v případě zhoršení základního onemocnění v zahraniční dostupná [11].
Závěrem sumarizujeme, na co v praxi při poradenství před cestou pomýšlet a na jaké nástrahy cestovatele upozornit z hlediska psychologických aspektů cestovní medicíny:
- cestování je stresující, taková zátěž může zhoršit jak onemocnění somatická, tak i ta duševní;
- odbornost, kulturní podobnost a dostupnost péče pro cestovatele s psychiatrickou diagnózou a medikací se po světě velice liší;
- motivace a nadšení vydat se za dobrodružstvím může překrýt povědomí cestovatele o zdravotních rizicích;
- cestování je bezesporu obohacující zkušenost, může však s sebou přinášet i určitá úskalí – kulturní šok, post-travel blues, pásmovou nemoc a další.
Závěr
Je zřejmé, že každá diskuze vznese různorodé pohledy na námi zpracované téma. Názory proč, jak a zda vůbec cestovat se různí, což je pochopitelné. Cestování bezesporu přináší poznání, způsob, jak vnímat realitu; na cestě jsme konfrontováni s odlišnými kulturami a životním stylem. Jsme nuceni řešit neočekávané a neobvyklé situace. Tento proces má vždy určitý dopad na lidskou duši, jak pozitivní, tak negativní. I ty negativní však mohou být svým způsobem obohacující. Člověk opouštějící dobrovolně svou komfortní zónu a vydávající se do neznáma má vždy náš respekt. Věnujme proto cestovateli vedle preventivních opatření tělesných potíží také pozornost z psychologického hlediska, především u predisponovaných jedinců.
Za odborné náměty a připomínky děkujeme Mgr. Davidovi Valnohovi.
Literatura
1. Gemünden G. Introduction to Enzensberger A Theory of Tourism. New German Critique 1996; 68: 113–115.
2. Buchert V. Jak dovolená ovlivňuje psychiku. [online]. Dostupné z: https:// www.idnes.cz/ cestovani/ kolem-sveta/ jak-dovolenaovlivnuje-psychiku.
3. Zifčáková J. CouchSurfi ng – přes hranice kultur. [online]. Dostupné z: https:// is.muni.cz/ th/ hnw9u/ Text_prace.docx.
4. Baláš O. Subjektivní spokojenost v kontextu životního příběhu. [online]. Dostupné z: https:// is.muni.cz/ th/ m6j73/ Diplomova_prace.doc.
5. de Bott on A. Umění cestovat. Zlín: Kniha Zlín 2010: 10–20.
6. Kutnohorská J. Multikulturní ošetřovatelství pro praxi. 1. vyd.Praha: Grada 2013: 73–84.
7.Lužný J, Arogunmati O. Jeruzalémský syndrom. Čes a slov Psychiat 2011; 107(6): 343–345.
8.Bamforth I. Stendhal’s syndrome. Br J Gen Pract 2010; 60(581): 945–946. doi: 10.3399/ bjgp10X544780.
9.Burton N. Dissociative fugue: the mystery of Agatha Christie.Psychology Today 2012. [online]. Dostupné z: https:// www.psychologytoday.com/ us/ blog/ hide-and-seek/ 201203/ dissociativefugue-the-mystery-agatha-christie.
10. Maďar R. Ochrana zdraví na cestách. 2. vyd. Martin: Osveta 2014: 116.
11.Valk TH. Mental health. CDC Yellow book 2018: Health Information for International Travel. New York: Oxford University Press 2017: 124–126.
12.Keystone J, Kozarsky P, Freedman DO et al. Travel Medicine. 2nd ed. Elsevier 2008: 367–377.
MUDr. Jan Dvořák
Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier
Veleslavínská 150/ 44
162 00 Praha 6