AVENIER
www.avenier.cz
Vakcíny do ordinace
vakciny.avenier.cz
Očkování na cesty
www.ockovacicentrum.cz
Aktuality

Pacientská kazuistika - Jak jsem se nakazil virovou hepatitidou A v Asii

I. Březina
Redakce Outdoor magazínu

Před 20 lety v Česku ještě nebylo tak široce propagováno moderní cestovní očkování. Do světa jsem proto vyrazil bez něj. Tady je můj příběh.

První příznaky se objevily v červenu 1994 v průběhu roční cesty po Asii v thajském Bangkoku. Už několik dnů mi fakt není dobře. Nechutná mi jíst, hubnu a jindy tak lákavé vůně pouličních vývařoven ve mně najednou vyvolávají pocity na zvracení. Moje moč je temně žlutohnědá, i když dostatečně piju, a taky trpím podivně mastně světlým průjmem. To nebude běžný cestovatelský průjem…

Koupel v Ganze

Do Thajska jsem přiletěl z Indie, kde jsem mimo jiné podstoupil rituální koupel v posvátné řece Ganze, jednom z nejznečištěnějších veletoků světa. V Benáresu jsem se při východu slunce s davy Indů ponořil do vody, která prý obsahuje 120× větší koncentraci bakterií, než je limit uznávaný lékaři jako bezpečný pro koupání. Vlezl jsem tam, touha po zážitku byla příliš silná…

Předtím jsem trávil dva týdny na hausbótu zakotveném na jezeře Dhál v kašmírském Šrínagaru. Jeho majitele jsme jednou ráno při­stihli, jak bere vodu na vaření přímo z jezera, kam samozřejmě ústily záchody stovek okolních hausbótů. A ještě předtím jsme na treku in­dickým Zanskarem jedli u místních lidí. Jejich kuchyně i záchody byly eufemisticky řečeno „nehygienické“.

Problémy v Thajsku

Potíže neustupují. Co mám dělat? Že bych zkusil dezinfekci alko­holem? Kupuji si placku thajské whisky Mekong a večer si ji naordi­nuji s Coca-colou. Příjemně se utlumím, ale ráno je mi 10× hůř. Tupou bolest v pravé části břicha střídají úporné záchvaty zvracení, při kte­rých se kvůli totální vyčerpanosti skoro ani nedoplazím na záchod.

Za pár dnů se to trochu zlepší. Odjedu tedy do jižního Thajska na opuštěný ostrov PhiPhiLe (tehdy ještě býval opuštěný – Leonardo DiCaprio na něm film Pláž natočil až o šest let později). S přítelkyní tam několik dnů neplánovaně „robinzoníme“. Vítr totiž zvedá velké vlny, znemožňující přistát rybářským člunům, které nás měly vyzvednout. Dojde nám pitná voda, takže asi dva dny skoro nepijeme, skutečně žíz­níme. Jedno ráno si všimneme žlutého zbarvení mého očního bělma a věc je rázem jasná.

Když nás rybáři z ostrova konečně vyzvednou, následuje rychlá jízda přes hranice do malajského Penangu, kde je nejbližší kvalitní nemoc­nice, doporučená mou zdravotní pojišťovnou. V autobusu se několi­krát mohutně pozvracím a na příjem v Adventist Hospital slabostí stěží dojdu. Když doktorovi vyprávím, jak jsem se domnělou „banální střevní infekci“ pokusil vyléčit alkoholem, podívá se na výsledky mých jater­ních testů a konstatuje, že jsem měl kliku, že jsem po té whisce do rána neumřel na akutní selhání jater. Bylo to prý tak 50 : 50.

Konec radosti

Týden si poležím na kapačkách a přísné dietě. Mám spoustu času na přemýšlení – formálním vzděláním jsem biolog, takže celkem tuším, co se v mém těle pod útoky virů odehrává. Pak se ale naště stí ukáže, že žloutenka nebyla příliš silná a že už odeznívá. Doktor mne přemlouvá, abych obratem odletěl domů, ale přerušte roční cestu po Asii kvůli tak banální záležitosti, jako jsou kolabující játra… V Penangu proto nasednu na loď a odjedu se ještě na pár týdnů podívat na Sumatru.

Jenže radost z cestování je pryč. Jsem v podstatě jen kostra pota­žená kůží, úplně vyhublý, totálně zesláblý a vyčerpaný. Žlučové bar­vivo bilirubin, které se mi vyloučilo do kůže, způsobuje nesnesitelné svědění celého těla. V noci nemůžu spát a rozškrabávám si kůži do krve. Přes den se ploužím Indonésií unavený k smrti, z pouličních vůní a smradů se mi neustále zvedá žaludek a barvou pleti připomínám jinou rasu.

O pár let později mne pak prodělaná žloutenka zachrání před tehdy ještě povinnou vojenskou službou. Tu výsadu bych si ale raději od­pustil – za blízkost smrti to prostě nestálo. 

Ivan Březina 
šéfredaktor Outdoor magazínu 

Zpět na seznam článků

 

Nahoru