Kazuistika: Bolest jménem tyfus
H. Ševčíková
Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier, Ostrava
Břišní tyfus je závažné onemocnění vyskytující se v zemích s nízkým hygienickým standardem, především v oblasti jihovýchodní Asie, Afriky, Jižní a Střední Ameriky.
Zdrojem je výhradně nemocný člověk nebo bacilonosič, původcem onemocnění je Salmonella typhi. Přenos se uskutečňuje alimentárně přímým kontaktem s nemocným nebo nepřímo prostřednictvím kontaminované vody nebo předmětů.
Projevy onemocnění mohou být velmi pestré. Přicházejí po 5–21 dnech od nákazy a patří mezi ně především vysoká horečka, intenzivní bolesti hlavy, nechutenství, závratě, kašel, krvácení z nosu, slabost, bolesti svalů a bolest v krku. Při vysokých hodnotách tělesné teploty, která může dosáhnout až 41 °C, dochází někdy k dezorientaci a halucinacím. Onemocnění je někdy provázeno výsevem růžové vyrážky v oblasti břicha.
Komplikací mohou být ulcerace střevní stěny, perforace střeva, myokarditida nebo meningitida. Základem léčby jsou antibiotika cílená dle citlivosti, doplněná o symp tomatickou terapii a šetřící dietu.
Jedná se o onemocnění spojené s povinnou izolací na infekčním oddělení do doby, než nemocný přestane vylučovat původce onemocnění. Kontakty nemocného jsou podrobeny karanténním opatřením. Rekonvalescence po onemocnění je dlouhodobá.
Preventivní opatření jednotlivce jsou jednak nespecifická, tedy konzumace bezpečné pitné vody, tepelně zpracovaných potravin a zachovávání vysokého standardu osobní hygieny. Významným preventivním opatřením před cestou do zemí s výskytem břišního tyfu je aktivní imunizace polysacharidovou vakcínou, která přináší ochranu na dobu přibližně tří let.
V ČR byl břišní tyfus eliminován, vyskytuje se jen jako importované onemocnění, v posledních letech s frekvencí do pěti případů za rok. Realitu možného importu potvrzuje následující kazuistika.
Tento konkrétní případ onemocnění byl kvalifikován jako choroba z povolání vzhledem k tomu, že se klient nakazil v průběhu pracovní cesty.
Bolest jménem tyfus (pohledem pacienta)
V životě jsem toho už zažil hodně. Procestoval jsem daleké země, byl jsem na úpatí nejvyšších hor světa, obědval s tibetskými nomády, spal v jurtě v kazašské stepi, myl si nohy poblíž pásma Gazy v Tel Avivu, v Istanbulu se procházel po náměstí Taksim pár dní před bombovým útokem, v Číně pozoroval ozbrojené jednotky hlídající tibetská města před mírumilovnými dětmi Tibetu a mnohé další. Skrz naskrz jsem si tyto situace zplna užíval. Můj poslední zážitek jsem si užil také, ovšem to, co následovalo, bych nepřál ani mému nejhoršímu nepříteli.
Odjel jsem do Indie na týdenní služební cestu v termínu 14.– 21. 7. 2014. V plánu bylo Nové a Staré Dillí i Bombaj. Veškeré přípravy probíhaly velmi dobře až do chvíle, kdy jsem si těsně před odjezdem zlomil zánártní kůstku. Po dlouhých přemítáních, zda jet, či nejet, jsem se rozhodl, že mne ani berle ani sádra zastavit nemohou. Jelikož vše bylo se zlomenou nohou velmi hektické, zapomněl jsem přijít na plánované očkování proti břišnímu tyfu. Pajdavá cesta do Indie započala. Pobyt probíhal velmi dobře. Musel jsem se ubytovat v pětihvězdičkových hotelech, kvůli mému handicapu jsem totiž žádal mé obchodní partnery, aby přijeli za mnou. V Indii funguje velmi přísný třídní systém a vysoce postavený Ind za mnou do žádného čtyřhvězdičkového
hotelu přijet nechtěl, taková špína.
Snídani jsem měl zajištěnou v hotelech, které všude proklamovaly, že voda je plně hygienická a pitná a jídlo vaří jen v čisté nezávadné vodě. Věřil jsem. Obědy jsem vyhledával na ulici, samozřejmě, přeci se nebudu stranit místní kultuře a zvykům. Večeře pak s obchodními partnery v luxusních restauracích. Jelikož jsem měl zkušenost z Číny, kde jsem jedl a pil kdeco i přes varování všech a bez následků, choval jsem se, co se týče jídla (vodu jsem pil výlučně balenou), stejně i v Indii. V Bombaji, závěrečném cíli mé cesty, jsem začal mít zažívací problémy. A to nemalé. V noci jsem letěl z Bombaje do Dillí a odsud zpět do Vídně. K mému překvapení byl můj let do Vídně zrušen, a proto jsem byl nucen letět přes Katar. Se zlomenou nohou a zažívacím problémem zážitek nadevše. Nakonec jsem s osmihodinovým zpožděním doletěl zpět do Evropy. Za pár týdnů mne čekala svatba. Má svatba. Po několika návštěvách doktora mi bylo předepsáno několik medikamentů, a to vzestupně. Nejdříve obyčejný průjmový zpomalovač, který nezabral. Pak lehká antibiotika, taky nezabrala. Pak silnější antibiotika, ta už zabrala a já se spokojeně připravoval na svatbu, na kterou dorazilo okolo 100 lidí. Týden po svatbě se však situace obrátila k horšímu. Začal jsem mít horečky, potil jsem se, kudy jsem chodil. Rozhodl jsem se jít v Brně na infekční oddělení, protože to začínalo být vážné. Bylo léto a čekárna plná lidí. Než jsem se dostal k vyšetření, propotil jsem tričko. Po sdělení všech informací a absolvování vyšetření všeho druhu mi bylo řečeno, že jsem v pořádku a je to nějaká obyčejná infekce. S klidem jsem tedy jel do Prahy na koncert. Druhý den se horečka zhoršila. V pondělí jsem musel opět na vyšetření, tentokrát už s hospitalizací. Od této chvíle začaly jedny z nejtěžších dní. To, že jsem ležel v nemocnici, nebylo to nejhorší. Nejhorší byla bolest hlavy. Už od dětství mě bolívá hlava, a tak si troufám říct, žemám práh bolesti hlavy mnohem výše než ostatní. Byla to bolest, se kterou doktoři nemohli nic udělat. Nalívali do mě nejrůznější roztoky, žilou i do svalu. Nezabíralo nic. Bezesné noci, propocené peřiny několikrát za noc a k tomu ta strašná bolest, jako by Vám někdo pomaloučku zabodával do týla tupý předmět a každou minutu hlouběji a hlouběji.
Týden trvalo, než se zjistilo, co mi vlastně je. Týden jsem žil v tom, že mám obyčejnou salmonelózu. Týden jsem dostával jiná antibiotika. Po týdnu probdělých nocí a vyčerpání z přehřátého organizmu a „sypání střepů do lebky“ mi konečně diagnostikovali břišní tyfus. Okamžitě mě převezli do karantény, ve které jsem strávil dalších 14 dnů. Čtrnáct dnů mezi čtyřmi zdmi. Bolesti neustávaly, ale paní doktorka mi už dávala naději, že mé temné myšlenky na skok z okna z druhého patra na hlavu, abych tu bolest už ukončil, brzy ustanou a na tyfovou salmonelu chloramfenikol zabere. Skutečně. Po asi pěti dnech bolesti ustoupily a já se mohl po prožitém pekle znovu v klidu krásně vyspat.
Když jsem následně pracovnici krajské hygieny sdělil, že jsem mezitím potkal asi dvě stovky lidí, chtěla zezačátku všechny oslovit a poslat na vyšetření. Nakonec to „odnesla“ jen má žena, která musela být 10 dnů v izolaci od veškerého světa a musela si vzít nucené neplacené volno.
Za 14 dnů letím do Dubaje a už teď si zjišťuji, čím se naočkovat. Není radno si s nemocemi zahrávat. Jediné pozitivní na tomto celém zážitku je, že jsem zřejmě doživotně imunní proti břišnímu tyfu. Ale stálo mi to za to?
Pavel Rytíř (28 let), marketingový manažer
MUDr. Hana Ševčíková
Centrum Očkování a cestovní medicíny Avenier
Hornická poliklinika
Sokolská třída 81, 702 00 Ostrava