AVENIER
www.avenier.cz
Vakcíny do ordinace
vakciny.avenier.cz
Očkování na cesty
www.ockovacicentrum.cz
Aktuality

Cesta kolem světa, jak snadno se to říká, ale hůře realizuje

Redakce časopisu
Očkování a cestovní medicína

Michal Vaněk se rozhodl uskutečnit na své motorce Honda Xl 700 V Transalp náročnou výpravu. O cestě kolem světa snil již od malička a nyní, o několik let později, si svůj sen splnil. Aktuálně má za sebou 11měsíční cestu napříč Afrikou a redakci našeho časopisu ochotně popsal své originální zážitky z cest.

Jak to celé začalo

Už je to dávná historie, když jsem začal uvažovat o velké cestě kolem světa. Bylo mi 16 let a začal jsem v té době jezdit po naší krásné zemi s přáteli na pro mě silném motocyklu Čz 175. Už tenkrát jsem věděl, že cestovat je nádhera, ale ještě větší nádhera to bylo ve spojení s motorkou. Tenkrát se psal rok 2004 a ještě nebyl Čech, který by na motorce objel svět dokola. Já jsem chtěl být ten první. Když už jsem se rozhodl, bylo třeba stanovit nějaký termín, kdy vyrazím. Ten jsem určil na mé 30. narozeniny, které jsem měl v lednu 2018. Ovšem odjíždět na motorce v lednu není nic moc, takže jsem to posunul až na konec srpna.
Prapůvodní plán trasy byl trochu odlišný. Nakonec jsem se rozhodl nejdříve projet africký kontinent. Rozhodnutí bylo zcela logické, jelikož dostat se tam je velmi snadné a levné. Bylo to také z důvodu, že se většina motocestovatelů Africe vyhýbá kvůli tomu, že prý není bezpečná a vůbec ne snadná. Řekl jsem si, že pokud projedu Afriku, tak každý další kontinent bude jenom snadnější, a tak jsem vyjel. Také jsem měl plán, že pojedu celou cestu kolem světa v kuse a vrátím se do 3 let domů. Už poměrně brzy, ještě před rovníkovou Afrikou, jsem však viděl, že to není možné. Cestování tak, jak jsem ho pojal, trvá mnohem déle, než kdybyste to jeli čistě na čas. Tím myslím, že jsem se rád po afrických státech toulal a zajížděl jsem do míst, kam běžně cestovatelé nezavítají. 

Příprava na cestu

Úkoly, které je potřeba udělat, než doma zamáváte a vyjedete na vysněnou cestu, je dobré si nejlépe sepsat a pak pěkně odškrtávat. Já to třeba neudělal a hned za hranicemi jsem si vzpomněl na to, co jsem měl mít s sebou.
Přátelé, co mě znají, mohou potvrdit, že u mě je vše na poslední chvíli, a tak samotné přípravy na odjezd začaly naplno až 2 týdny před odjezdem. Je pravda, že jsem chtěl motorku trochu upravit, a tak jsem 3 roky před samotnou cestou začal. Nakonec jsem ji dostal skoro na 100 % toho, co jsem s ní udělat chtěl. S prevencí proti nemocem, které se na cestě vyskytují, jsem začal měsíc před odjezdem. Bylo to celkem narychlo, ale nakonec jsem to s lékaři z centra Očkování a cestovní medicíny Avenier nějak zvládnul včas. Vzhledem k tomu, že mám v plánu jet přes celý svět, tak je potřeba mít opravdu všechno podchycené. Stihli jsme očkování proti žloutence A i B, žluté zimnici, vzteklině, choleře, břišnímu tyfu a meningokokovi.
Díky informacím z očkovacího centra jsem následně sestavil i specifickou lékárničku, kde jsem navíc přidal nějaký základ, jako je paralen, Nimesil a také opalovací krém či krém na nohy, kdyby mě náhodou začala trápit plíseň z každodenního nošení vysokých motocyklových bot. Vezl jsem i rozšířenou autolékárničku pro případ zranění. Obzvlášť v Africe jsem využil filtrační lahev na vodu a několik druhů repelentů. K tomu jsem přibalil i léky na průjem, antimalarika a také silná analgetika, kdyby mě třeba začal bolet zub a nemohl bych se najíst. Nejčastěji jsem využíval repelenty, komáři byli otravní, jakmile zapadlo slunce. Z tablet jsem jako první použil Ercefuryl na průjem, premiéru jsem si odbyl už na severu v Maroku.

Afrika poprvé

Na krajinu z televizních dokumentů můžete zapomenout, tedy až na některé oblasti. Má spoustu problémů na všech úrovních lidského života. Ale já na ni přesto nedám dopustit. Naučila mě mnoho a otevřela mi oči v tom, jak si naše planeta stojí. Největší problém, bych řekl, je odpad, a to převážně plastový.
První africkou zemí bylo Maroko a tam, až na menší výjimky, jsem si vystačil s angličtinou. Čím níže jsem však po západním pobřeží jel, tím více se angličtina vytrácela, až jsem musel začít alespoň okrajově komunikovat ve francouzštině. Celkově jsem při průjezdu Afriky musel využít angličtinu, francouzštinu i portugalštinu. Je to dáno tím, jak byla která oblast v minulosti kolonizována.
Hned v Maroku jsem se dostal v horách Atlasu do domu jedné rodiny. Předcházelo tomu setkání v horách, kde jsem potkal muže na mopedu s píchlou pneumatikou. Po několika marných pokusech problém s pneumatikou vyřešit jsem ho naložil za sebe a odvezl ho domů. Byl jsem mile přijat a bylo to poprvé v životě, kdy jsem v sedě na zemi jedl rukama z hliněného hrnce. Vůbec jsme si nerozuměli. Zkoušel jsem francouzštinu i portugalštinu, ale marně. I tak to však byl velmi příjemný zážitek.

Stravování

Ochutnal jsem velké množství typických afrických pokrmů. V Maroku jsem se vždy najedl velmi dobře. Vše bylo velmi chutné a rozmanité. Čím více jsem se blížil rovníkové Africe, tím bylo jídlo jednoduší, přesto však velmi dobré. Převládali pouliční prodejci, kteří na jednoduchých grilech připravovali různá masa. Kuřecí, vepřové i jiné lokální delikatesy. Měl jsem i perfektní hovězí či antilopí maso. Jen vařený banán, který měl být náhradou za brambory, nebyl nic extra. 

Komplikace na cestě

Během cesty mě potkalo i několik méně příjemných chvil. První byla hned v Maroku, klasický průjem trvající 5 dní. Vybavuji si moment, kdy jsem kupoval balenou vodu a lahev se mi zdála už předtím otevřená a znovu naplněná. Prodejce tvrdil, že ne. Já ale vodu potřeboval a byl jsem navzdory mým předtuchám natolik pohodlný, že jsem si vodu nepřefiltroval. Do 2 dní se dostavily potíže. Další obdobný případ, také nejspíše ze závadné vody nebo z nedostatečně tepelně upraveného kuřecího masa, byl v Angole. Opět asi do 2 dní se objevily obtíže. Nebylo to vůbec dobré a v den, kdy mi bylo nejhůře, jsem byl zesláblý a měl poruchu rovnováhy, do toho křeče břicha a horečku. Věděl jsem, že musím zajet do nejbližšího města a navštívit nemocnici. To se mi podařilo a hned následující den jsem na soukromé klinice absolvoval odběr krve. Dobré bylo alespoň to, že mi nepotvrdili malárii. Dostal jsem nějaké místní léky, po kterých jsem i rozostřeně viděl, ale do pár dní jsem byl opět v sedle motorky a mohl pokračovat. Přístup na navštívené klinice ve městě Lubango mě celkově mile překvapil.
Trochu odlišnou komplikaci, na kterou nerad vzpomínám, jsem zažil na své motorce. Byla to nehoda. Jel jsem příliš rychle a přehlédl vyschlé jámy, kde předtím stála voda, které mě rozhodily. Následoval tvrdý pád. V první chvíli jsem měl pocit, že pro mě cesta skončila. Nakonec i přes velké bolesti levého ramene, které jsem si poškodil, jsem dojel do 600_km vzdáleného města Cotonou. Tam jsem našel spřízněnou rodinu z Ameriky, která mi poskytla azyl na neuvěřitelnou dobu 10 týdnů. Hned první den, kdy jsem do města dorazil, mě vzali k doktorovi a vše za mě zaplatili. Neměl jsem naštěstí nic zlomeného. Vesměs se mnou místní lékařka neudělala nic zázračného a jen mi řekla, co jsem sám věděl nebo tušil. Několik týdnů jsem odpočíval, a když už bolest ramene ustoupila do snesitelné míry, začal jsem opatrně opravovat motorku, která na tom byla ještě mnohem hůř než já. Doposud mám s ramenem potíže a čeká mě důkladné vyšetření u nás v ČR. Už v samotném Beninu, kde se nehoda stala, mi nabízeli operaci, to jsem ale odmítl zejména z důvodu nutnosti následné dlouhé rekonvalescence. Prostě jsem se rozhodl, že pokud budu moci řídit motorku i třeba s nějakým omezením, pojedu dál a rameno budu řešit až doma.

V Africe bezpečně?

Přespával jsem převážně ve stanu, který jsem si stavěl mnohdy na tak krásných místech, že takovou scenérii by vám jen těžko dokázal nabídnout i 5hvězdičkový hotel. Spal jsem v dunách saharské pouště, v pralese rovníkové Afriky, jen párkrát pouze na zemi hned vedle motorky bez stanu, a naopak poměrné často u místních lidí po cestě. Samozřejmě někdy i v hotelech, ne že bych chtěl luxus, ale neměl jsem jinou možnost. Převážně tomu bylo v hlavních městech, kde jsem si vyřizoval víza do následujících států. U žádného přenocování jsem se nikdy necítil ohrožený či v nebezpečí. Několikrát jsem v noci slyšel, že se místní dorazili podívat, kdo se jim to na noc usídlil kousek od vesnice. Ze zvířat jsem v noci slyšel hyeny či hrochy, ale nikdy nenastala riziková situace. 
Horší to někdy bylo při jízdě na motorce přes den. To jsem totiž více vnímal situaci kolem sebe, která byla mnohdy dost nervózní. Hlavně v Nigérii to dobré nebylo. Exotická africká zvířata jsem několik měsíců téměř nepotkal, situace se změnila až ve východní a jižní části Afriky, v zemích jako Tanzanie, Namibie a Botswana. Kromě gepardů, levhartů a nosorožců jsem viděl snad všechny druhy, které jsem vidět chtěl. Když jsem se jednou ráno probudil v Botswaně a vylezl ze stanu, asi tak 2 metry opodál spala antilopa a kolem stanu snídala rodinka prasat bradavičnatých. Měl jsem i noční jízdu na motorce, kdy jsem projížděl mezi skupinami hyen, to už ale raději nikdy znovu zažít nechci. Hyena je opravdu velké zvíře a vůbec se nebojí. Moji motorku úplně ignorovaly a hluku se nebály. 

Závěr

Podařilo se mi projet celou Afriku jen s menší úpravou trasy, a když se zamyslím nad všemi zeměmi, mám tři, kam bych se rád opět podíval – Maroko, Angolu a Jihoafrickou republiku (kam zahrnuji i Lesotho a Swazijsko). Tyto země mě zaujaly zejména rozmanitou a převážně hornatou krajinu. Hory jsou totiž to, co mě přitahuje nejvíce. Jedete vysoko nad okolní krajinou a pěkný výhled střídá ještě lepší. Určitě bych nechtěl znovu jet do Nigérie nebo Kamerunu. Například v Nigérii vás každých 20 km zastavuje hlídka, buď policejní, nebo vojenská, a kontroluje dokumenty a mnohdy kompletně i obsah zavazadel. To by nebylo tak zlé, ale když vás vojáci upozorňují, ať nestavíte nikde následující kilometry, že je oblast nebezpečná, to vám na pohodě nepřidá. Projížděl jsem města, kde byly obrněné vojenské vozy s kulomety a u nich vojáci připravení střílet. Oproti původnímu plánu jet z Afriky rovnou do Jižní Ameriky budu trávit konec tohoto roku a začátek příštího doma v ČR. Chci být co nejvíce se svou rodinou a naplno se jí věnovat. Těším se na společné Vánoce, které jsem loni trávil v Beninu, a ke všemu jsem se málem utopil v oceánu.

Další plán je nachystat motorku, která je dost poničená nehodou, a uspořit finance, kterých jsem v Africe utratil víc, než bylo v plánu. Pokud to půjde, chci na jaře odjet do Asie. Bude-li možný až pozdější odjezd, mohu odletět s motorkou do Severní Ameriky nebo na podzim do Jižní a pokračovat ve své cestě. Nyní je to zcela otevřené, ale mám více možností, a jedna z variant bude určitě reálná. Jsem moc vděčný, že jsem mohl uvedenou cestu absolvovat a strávit v Africe 11 měsíců, získat nové zážitky a zkušenosti. Velké díky patří i všem mým partnerům, kteří mě na cestě podporovali.

Více informací o cestě Michala napříč Afrikou si můžete přečíst na:
https://smichalemvsedle.cz/
https://www.facebook.com/SMichalemVSedle/

Zpět na seznam článků

 

Nahoru