Arthur F. Sniegon – odvážný ochránce afrických slonů z Třince

R. Maďar
Redakce časopisu Očkování a cestovní medicína

Od dětství toužil chránit přírodu a toto odhodlání ho stále vede i v dnešní době, i když při tom v dalekých tropických oblastech riskuje své zdraví a někdy i život. Vždy rád cestoval a u toho se, pokud to bylo možné, zapojoval do ochranářských projektů. Po vystudování Přírodovědecké fakulty UK odjel na delší dobu do zemí střední Afriky a tato část světa si získala jeho srdce. Od roku 2012 tam tráví většinu svého času a při svých putováních cestou necestou pěšky, na kole, autem či na kajaku se snaží zakládat a rozvíjet smysluplné projekty ochrany přírody a současně bojovat proti těm, kteří ji kvůli svému prospěchu bezohledně ničí. Jeho odhodlání a dosavadní úspěchy jsou pozoruhodné. Přestože Arthura znám mnoho let, původně jako pacienta v naší ostravské ordinaci, v posledních letech o něm slýchávám víc z médií, než se vidíme osobně. Využil jsem proto našeho mezikontinentálního spojení a požádal ho o rozhovor.

Jak se u tebe zrodilo odhodlání pomáhat zachraňovat zvířata v Africe?
Od samého prvopočátku svého života jsem chtěl chránit přírodu a později také svými cestami odhalovat problémy a iniciovat jejich řešení. Zajímalo a nadále mne zajímá vše – od rodných Beskyd přes Arktidu, pouště po tropické lesy jiných kontinentů atd. Nakonec souhrou událostí zakotvil můj život i srdce od roku 2010 (permanentněji od 2012) ve Střední Africe – zejména v republice Kongo, Kamerunu, Čadu ale i v některých dalších okolních zemích. Mám za to, že když něco dobrého nebo důležitého člověk udělat může, tak to udělat i musí. Mně se ta příležitost naskytla, a tak jsem ji přijal za svou a nasměroval svůj hlavní zájem na oba druhy afrických slonů (savanový i pralesní) a na jejich pytláctví, které nemá v historii obdoby.

Čím se aktuálně v Africe konkrétně zabýváš?
V těchto měsících na sklonku roku finišuji svou dosud permanentní angažovanost ve vedení dvou konžských projektů hlídek detekčních psů (vyhledávání slonoviny a jiných trofejí, „bushmeatu“, tedy masa z lesa, a zbraní i munice) a stabilizuji je natolik, aby se nadále zdárně rozvíjely s tím, že na místě v Kongu budu trávit už jen asi čtvrtinu svého času. S našimi čmuchacími psy jsem začal již v roce 2014 a po letech to pro mne bude velká změna. Otevírají se mi tak opět větší časové možnosti, kdy mohu pozornost upřít k průzkumu jiných míst a k problematice boje proti pytlákům – například hojnější využití fotopastí a jiných technologií v odhalování ilegální činnosti v divočině. Také bych měl více času trávit ve svém oblíbeném Čadu, kde máme mimo jiné projekt na ochranu políček malozemědělců před slony s pomocí bariér ze včelích úlů. Chudí rolníci tak přicházejí o méně úrody, mají cenný zdroj zdravého medu a proti slonům v těchto oblastech není namířeno tolik hněvu a potažmo nebezpečí. Projekt si zaslouží více pozornosti i financování, což bych mu rád v nejbližší době přinesl. Jednou z možností je i zapojení třeba českých „patronů“, kteří si jednotlivé úly na rok pronajmou/ adoptují a budou za to dostávat pravidelné reporty i několik kilogramů savanového medu ročně. Projekt již vznikl na platformě Kekuhoney.cz.

Co považuješ za svůj dosud největší úspěch?
V republice Kongo začal v roce 2014 vznikat první projekt v celé středozápadní Africe využívající detekční psy k vyhledávání slonoviny a dalších zvířecích produktů, ale i zbraní a munice. Od svého počátku byl v Kongu zakotven pod různými organizacemi, avšak moje organizace Save-Elephants jej podporovala v časech dobrých i zlých – lidsky, materiálně i finančně – a troufám si tvrdit, že bez Save- Elephants by tato iniciativa již možná dvakrát zcela zanikla. Co lze také považovat za úspěch, je zahájení činnosti a dlouhodobé působení v poměrně komplikovaném (ale krásném!) Čadu, kde s pomocí místní ochranářské organizace pomáháme předcházet konfliktům mezi lidmi a slony. Po stránce investigativní a zatýkací mi stále rezonuje v hlavě úspěch mého tajného vyšetřování, na kterém jsem v týmu v terénu pracoval pod organizací PALF v Kongu, na jehož konci byli zatčeni dva lidé ze syndikátu a zabaveno 126_kg surové slonoviny z nejméně 33 zabitých pralesních slonů. Padly tresty odnětí svobody na 2 roky, což není na konžské poměry špatný výsledek. Na české domácí frontě jsme se také několikrát podíleli na rozkrývání obchodníků se slonovinou a některé případy vedly k velmi zajímavým výsledkům v podobě zabavení surové i zpracované slonoviny. Také se zde snažíme co nejvíce působit osvětově a inspirovat lidi k akci. Měřitelné je to dost těžko, ale mám radost z toho, že už doma téměř neexistuje známé médium či pořad, kde bychom „se slony“ za těch pár let činnosti ještě nebyli. Snad má i toto nějaký smysl.

Měl jsi někdy v Africe nějaké zdravotní problémy?
Ty se mi naštěstí vyhýbají velkým obloukem. Jistě i díky očkování proti žloutenkám, meningokokům, břišnímu tyfu, choleře, tetanu, vzteklině a žluté zimnici jsem dobře chráněn a věřím, že i zdravá strava a neustálý pohyb udělají pro zvýšení obranyschopnosti „sloní službu“. Konzumuji místní jídla a nemám problémy ani s průjmy. Jediné, co se mi občas nevyhnulo, byly některé běžné parazitózy: snad 2× jsem měl ve střevech poměrně neškodné Giardie a tu a tam jsem si vysloužil v plosce chodidla či u nehtu na noze písečnou blechu, kterou jsem si byl vždy schopen „vyoperovat“ sám. V Africe pobývám od roku 2010 až do současnosti. Svou první (a nejsilnější) malárii jsem prodělal v roce 2011 a poslední, prozatím osmou, zjara 2016. Od té doby již 3,5 roku nic! Překvapuje mne to samého, protože se vyskytuji ve stejných místech a chráním se proti komárům stále stejně (málo) jako dřív. Každodenně konzumuji 2–3 syrové stroužky česneku, který jsem takto hojně začal baštit právě před 3 lety. Ať už jako přirozený repelent proti komárům, nebo jako podporu imunity při kontaktu s parazity.

Máš nějakou zkušenost s místní zdravotní péči?
Má přímá zkušenost je jen velmi skromná. V ostatních případech mi stačilo pár injekcí docházejícího lékaře a vůbec nejčastěji jen pilulky. Tam o mě bylo krásně postaráno, komplex byl sice skromný, ale čistý a vybavený mnoha přístroji. I takovými, které umožnily přežití předčasně narozené pygmejské holčičky, která měla asi půl kila! Daleko častějším jevem jsou však nemocnice přeplněné, špinavé, hlučné, plné rodinných příslušníků a nedostatečného personálu i vybavení. Problémem jsou tu hlavně dlouhé čekací doby na jakékoli vyšetření i ošetření a nedostatek diagnostických pomůcek a přístrojů. Umírá se často i na banality, nejen proto, že lidé chodí pozdě – nejprve totiž zpravidla zkoušejí všemožné domácí léčení, šamanismus a čáry – ale i proto, že personál zařízení zkrátka postrádá materiál. Problém je tu také s krevními bankami. Státní nemocnice bývají obecně horší než ty soukromé. Díky své někdejší kamerunské přítelkyni, která se stala porodní asistentkou a zdravotní sestrou, znám ale také případy malých a lépe fungujících zdravotních klinik na jihozápadě Kamerunu i na nejzazším severu. Potvrdilo se mi, že velkou roli vždy hraje profesionalita a lidskost personálu. Moje zatím poslední letmá zkušenost s nemocnicí (v hlavním městě Konga Brazzaville) byla však dost úděsná. Ve spěchu jsem dorazil na příjem za naším psovodem, kterého v práci nad ránem uštknul had, abych přítomným lékařkám ukázal zabitého hada. Byl to asi 40_cm kraťoučký bezvládný tvoreček. Podle toho se mohlo rozhodnout, zda nějakou protilátku píchat, či ne. Aplikace séra naslepo by totiž mohla způsobit více škody než užitku, např. ve formě anafylaktického šoku. Konal se ale jiný šok – přes mé opakované upozornění, že předložím ze své kapsy mrtvého hada s rozdrcenou hlavou, po jeho vytažení rázem celá ordinace se třemi lékařkami za hlasitého povyku vylidnila prostor, stejně jako se to stalo následně v přilehlé chodbičce plné čekajících pacientů. Inu, strčil jsem hada zpět do kapsy a šli jsme pryč. Byla to tragikomická ukázka profesionality těchto konkrétních lidí. Psovod naštěstí přesto přežil a neměl větší problémy.

Bál ses někdy o život?
Dvakrát jsem byl v Kongu přímým účastníkem tragických dopravních nehod, při kterých zemřeli moji spolupracovníci. Události proběhly tak rychle, že na strach o sebe čas nebyl. Avšak při následných pokusech o záchranu života mých kamarádů a kolegů navzdory prudkému krvácení a skličující vzdálenosti do nemocnice, navíc s nevalnou péčí, jsem si děsivě jasně uvědomoval, jak křehké je lidské tělo a že kdybych býval já sám seděl na jiném místě, mohl bych být obětí já. Od těch nešťastných dnů jsem při řízení či jen při účasti na silničním provozu ještě opatrnější než kdy dříve a vždy mám v kapse kalhot tzv. izraelský obvaz pro zastavení masivního krvácení.

Jaké projekty plánuješ v nejbližší době?
Potřebujeme dotáhnout již pokročilý vývoj tzv. chytrého obojku – tedy zařízení na detekci střelby spárované s GPS obojkem na slonovi. Tento systém, na němž s námi pracovali studenti z VUT i ČVUT, by mohl zachránit sloní životy, stačilo by jím opatřit jen několik vybraných jedinců ve velkém stádu. V konstrukci pilotního obojku nám v tuto chvíli brání nedostatek financí a s tím spojené zapojení experta, který by byl schopen dát jednotlivé součásti systému dohromady. Zároveň v nejbližších dnech pojedu opět do Sahelu v Kamerunu a Čadu a zkontroluji tamní stávající nebo vznikající projekty včelích bariér proti slonům ničícím úrodu.

Nemáš někdy pocit marnosti z toho, co kolem sebe vidíš? Co Ti pomáhá dostat se přes krizové situace?
Nemám a nechci si jej dovolit, i když samozřejmě racionálně vím a vidím, že stav přírody ve světě je špatný a neustále se zhoršuje. Boj za nápravu věcí ale není marný nikdy a kdo má příležitost, nesmí zaváhat. Sílu mi dodávají setkání s divokými zvířaty – když mi několik desítek metrů před kolem či autem proběhne divoká gorila, když v noci nedaleko ode mne hulákají šimpanzi, když mi v noci zatarasí cestu jen pár kroků
přede mnou slon, když na fotopasti umístěné 50 metrů od místa v potoku, kde se denně koupu, načapám krásného leoparda. Tyto náhodné chvíle vzrušení, štěstí a sounáležitosti s lesem okolo jsou motorem. Pohání mne také dílčí úspěchy projektů – když se podaří zabavit a vypustit divoké chráněné zvíře, když se podaří nějakého pytláka zatknout. Raduji se z toho, když jsou naši pracovní psi zdraví a v dobré pohodě a když se setkávám s lidmi, kteří v ochraně přírody také pracují nebo jí fandí. Potěší mne i každý pozitivní ohlas na mediální výstupy nebo potlesk po přednášce a také to, že mi moji drazí prarodiče řeknou, že mi fandí, přestože jsem do svých 30 let zatím neuspořil žádný osobní majetek a nestihl ani založit rodinu.

Jak často se dostaneš domů do ČR a kde se cítíš víc doma, v ČR nebo v Africe?
Během své cyklo-kajakářské cesty v 2012–2013 jsem se domů nepodíval 15 měsíců. V období 2014–2015 to bylo 13 měsíců. Od té doby jsem byl u rodiny v Třinci, ale i u přátel a kolegů po republice přibližně 2× ročně, vždy na pár týdnů. Doma u rodiny bude doma vždy, ale v Africe se cítím také velmi „domestikovaně, tropikalizovaně“. Kdysi jsem říkával, že to jediné, co mne může částečně či trvale vrátit více do života v Česku, budou buď zdravotní potíže, nebo láska. No a od loňska se přihodila ta lepší varianta, takže teď bývám doma častěji!

Jaké jsou možnosti pomoci Tvé organizaci Save-Elephants?
Lidé se mohou o celé problematice více dozvědět na našich stránkách www.save-elephants.org. Sdílením těchto informací mohou pomoci rozšířit povědomí zase o něco dál. Skrz naši organizaci mohou lidé podpořit projekty na ochranu slonů finančně i materiálně (např. darováním horských kol, techniky, stanů, batohů, GPS atd.). Mohou také darovat nepoužívané oblečení či domácí potřeby např. do charitativních secondhandů Moment (v Praze, Ostravě či Karviné) nebo v těchto obchodech nakoupit. Zapojení v terénu při našich projektech předpokládá tři podstatné věci: francouzštinu, alespoň několik měsíců času a velkou míru samostatnosti. Hledáme lidi, kteří si opravdu dokážou poradit, kteří dovedou improvizovat a vydrží být trpěliví i v nelehkých podmínkách. Na našem webu se lze dočíst více o možných formách účasti přímo v Africe. Nic z toho však není automaticky přístupné „pro každého“ a závisí na mnoha faktorech i na tom, jak se podmínky v Africe někdy mění. Koho ale hledáme stále a urgentně, je IT technolog, student či expert, který se připojí k našemu týmu a posune vývoj tzv. chytrého obojku kupředu. Jde o návrh zařízení na sloní obojek, které by při detekci střelby vyslalo signál s aktuální pozicí GPS zvířete strážcům parku. Jednotlivé komponenty nám fungují a ve zkratce potřebujeme někoho, kdo soft ware převede do funkčního hardwaru, aby se mohlo začít s reálným testováním. Jádrem i končetinami naší organizace Save-Elephants jsou sami dobrovolníci. V současnosti právě nové svěží posily hledáme – jak pro dlouhodobější výpomoc v terénu, tak urgentně i v zázemí. Velmi bychom právě teď ocenili zapojení nápaditých a zodpovědných dobrovolníků, zejména z oblasti IT, technologií, střihu, animací, překladů (angličtina, francouzština), fundraisingu a veterinární medicíny. Samozřejmě obě pole působnosti (doma a v Africe) se mohou prolínat nebo časem vyvinout. Nabízíme sice neplacenou, ale zajímavou a užitečnou „pracovní“ náplň i doma v ČR a čekáme na zájemce. Děkujeme Arthurovi za rozhovor a přejeme hodně štěstí v jeho krásné dobrovolnické práci, která je sice velmi užitečná a smysluplná, občas ale taky nebezpečná.

Za redakční radu
doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., MBA, FRCPS