Současné zdravotnictví a rizika v Peru

T. Stěhule
publicista a cestovatel, Plzeň

Než se vydáte na cestu do jakékoli exotické země, vždy je třeba si uvědomit rizika, která touto cestou podstupujete. Musíte se dopředu informovat o bezpečnostní situaci a třeba i o takové zdánlivé maličkosti, jako je fungování místního zdravotnictví, jaká pravidla a odlišnosti zde platí. Tento text nastiňuje pohled cestovatele na zkušenosti se zdravotní péčí v Peru.

Úvod

Peru je rozvojová země, se značným podílem soukromých vlivů ve zdravotnictví a velkým korupčním potenciálem. Kvalitnější zdravotní péči najdete jen ve městech a alespoň trochu srovnatelnou s evropskou úrovní spíš na soukromých klinikách. Většinou, pokud člověk potřebuje něco rychle, udělá to, když to jde, přes známé kontakty.

Cestujete-li do hor, nemůžete se spolehnout na kvalitní pomoc, případně rychlý převoz do nemocnice. Taková pomoc neexistuje a letecká záchran ná služba už vůbec ne.

V horských a pralesních oblastech, které jsou vzdálené od center, jsou lidé stále pevně spjati se šamany a jejich kouzly. Lékařská pomoc je daleko a často je pro obyvatele drahá. Navíc místní obyvatelé ne vždy zcela důvěřují lékařské vědě, čemuž se v mnoha ohledech peruánského zdravotnictví není moc co divit. Bylinky a lidové léčitelství zde hojně fungují i nadále, je naprosto běžné, že na trzích najdete širokou nabídku léčivých bylin. Některé z nich jsou čistě krajovou záležitostí a jsou dostupné jen v určitých regionech.

Peruánci jsou pověrčivý národ. Již za dob slavných Inků a jiných kultur měla symbolika a různé úkazy velký vliv na jejich každodenní život. Dodnes se používají kouzla. Například v pralese (v oblasti Loreto) jsou pověstné ženy, tzv. Charapas, které, když chtějí odlákat muže od své sokyně, mu dají vypít nápoj speciálního složení.

Nemoci a očkování

Peru je země, kde z pohledu našince najdeme celou řadu pro nás exotických onemocnění, se kterými se musí počítat, případně se proti nim dát očkovat. Vždy je nutné před cestou provést příslušnou konzultaci s centrem Očkování a cestovní medicíny, které je v každém větším českém městě.

Významným problémem je horečka dengue, která byla v roce 2016 velmi silná, především v severních částech země (Piura a okolí). Jako naprosto samozřejmé je doporučováno očkování proti žloutence typu A/B, břišnímu tyfu a případně i proti žluté zimnici. Veškeré ovoce je nutné důkladně omýt, a zabránit tím různým více či méně závažným nákazám. Moje vlastní zkušenosti i zkušenosti mnoha dalších cestovatelů říkají, že skoro každý návštěvník této exotické destinace bude mít střevní potíže.

V tropických částech Peru je třeba počítat s možností nákazy malárií. Pokud budete cestovat do regionu Loreto, za účelem návštěvy Iquitosu, je třeba se připravit. Antimalarika jsou běžně dostupná přímo v dané zemi, kde jsou obvykle levnější. Otázkou však je jejich kvalita a věrohodnost složení.

Jsou zde regiony, kde je stále možné se nakazit Hansenovou nemocí neboli leprou, i když toto onemocnění je na ústupu a Peru nepatří mezi široce zasažené země, jako např. Brazílie. Oblast výskytu onemocnění je víceméně v regionech Loreto, Ucayali, San Martín, Amazonas, Huánuco.

Proočkovanost populace není špatná. Po narození děti dostávají hexavakcínu a v průběhu dalších let jsou přeočkovány. Naprostou většinu léků si můžete zakoupit v lékárně, a to i po jednotlivých tabletách. Lékárny jsou většinou dobře zásobené a mají dlouhou otevírací dobu.

Síť nemocnic

Pokud jde o zdravotní pojištění, v Peru existují tři typy nemocnic. Řetězec státních nemocnic se jmenuje Minsa. Nabízí pojištění zdarma pro ty nejchudší z nejchudších. O tom, komu bude přiznáno toto pojištění, rozhoduje schvalovací komise. Může sem jít každý člověk, ale pokud zde nemá pojištění, platí poplatek. Nemocnice jsou horší, mají staré vybavení, místy se objevuje špína a přístup lékařů a sester často není hodnocen moc dobře. Ale jako všude i zde se najdou výjimky v podobě kvalitních lékařů, kteří pracují i v dražších nemocnicích a zde jsou na částečný úvazek.

Další státní nemocniční síť se nazývá EsSalud. Do této sítě spadá většina pracujících a společností a je určena pro střední třídu. Pokud tedy nastoupíte do práce v Peru, s největší pravděpodobností budete mít pojistku na tento druh nemocnic. Samozřejmě ji opět může navštívit každý, ale nepojištěná osoba platí o poznání více než při návštěvě sítě Minsa.

Poslední sítí jsou soukromé kliniky. Zde se platí všechno. Vyznačují se nejlepšími službami a čistotou. Největší společnosti (např. důlní společnosti) platí pojištění pro své zaměstnance právě zde. Také z platu je jim strháváno na pojištění nejvíce. Na klinikách jsou všechny dostupné a běžně předepisované léky, často i ty nejdražší. Je to dáno tím, že pokud máte peníze na soukromou kliniku, jistě máte dostatek peněz i na léky.

Stává se, že i když máte nárok na lékařské vyšetření zdarma, pro potřeby analýz chybí chemická činidla, proto se na ně čeká někdy i několik týdnů. Pacient si raději zajde do soukromé kliniky, kde se platí. To je nejčastější forma řešení problémů ve zdravotnictví pro ty, kteří si to mohou dovolit. Nebo může nastat situace, kdy je analýza složitá, daná nemocnice nemá možnost ji provést a pacient je stejně nucen jít na soukromou kliniku a zde si nechat udělat placenou analýzu.

Podobné je to s léky. EsSalud a Minsa poskytují léky zdarma pouze uvnitř svých nemocnic. Avšak recepty zde píšou generickým jménem. Rozdíl mezi lékárnou v ČR a lékárnou v Peru je ten, že pokud si půjdete koupit jakýkoli lék u nás, jenž je částečně hrazený pojišťovnou, doplatíte pouze rozdíl. V Peru toto neexistuje a vždy hradíte celou cenu léku.

A jak to mají např. s nemocenskou? Pokud onemocní pracující občan, prvních 20 dní nemoci hradí zaměstnavatel. Poté přichází na řadu pojištění a dle délky neschopenky hradí EsSalud nebo Minsa.

Co mi vadilo asi nejvíc, je celkový pohled na zdraví pacienta. Laxnost lékařů a sester, kteří se plně soustředí jen na konkrétní úkon, způsobuje hlubší problémy v diagnóze dalších chorob či jejich včasné odhalení.

Velkým problémem může být i samotný transport do nemocnice. Každá minuta hraje roli a spoléhat na sanitku většina lidí nechce a ani nemůže. Na řadu tak přichází vlastní auto nebo taxi. Nejlepší je objednat si taxík přímo přes agenturu, protože je větší pravděpodobnost, že přijede včas. Při strachu z kriminality, který je opodstatněný, je to důležitá okolnost. Agenturní taxík většinou přijede a nemusíte stát na ulici ve stresu z přepadení. V Peru však nikdy není nic na 100 % jisté.

Pokud jste uspěli s dopravou, následuje převoz do nemocnice. Pacienta usadíte na zadní sedadlo. Pokud musí ležet, objednává se kombík, s tím je třeba počítat dopředu.

Po příjezdu do nemocnice na akutní příjem to probíhá různě. Faktory ve hře jsou zpravidla druh pojištění, typ nemocnice a výřečnost rodinných příslušníků. První, na co se ve státní nemocnici ptají, je, zda je pacient pojištěný a pojistka zaplacená. Pokud tomu tak není, klidně vás nechají umřít, nejste-li schopni to na místě zaplatit. Nikdo nečeká na příjmu s připraveným vozíkem, aby bylo možné přeložit pacienta. Po příjezdu do nemocnice si člověk všimne vybavení, které je jako z 50. let minulého století. Všude po chodbách leží lidé v různých stadiích – od pohyblivých přes imobilní až po pacienty na pokraji smrti. Bylo mi vysvětleno, že pokoje pro lidi, kteří se dostaví na akutní příjem, nejsou, to ještě totiž není nemocnice. Akutní příjem je jen na to, aby pacienta stabilizovali a poslali domů, případně se až později rozhodne, zda bude hospitalizován.

Po dlouhém čekání (přitom náš pacient krvácel) nám jedna sestra přivezla postel na kolečkách. Problém byl v tom, že pacienta jsem na správné oddělení musel odvézt sám. Personál to nezajímalo. Pokud nevíte, kde to je, jste ztraceni, nikdo z personálu s vámi nepůjde. Přitom co do velikosti vypadala daná nemocnice asi jako Vojenská nemocnice v Plzni na Borech. Pacienta vezete co nejrychleji po panelové cestě s drkotáním. Na oddělení si nás doktor naštěstí všiml hned, takže pacient šel rychle na řadu. Lékař se choval profesionálně, tragédií však byl přístup zdravotních sester – nezájem o pacienta, chaos, dezorganizace. Pokud doktor nařídí nějaký druh vyšetření, veškerá dokumentace se dá pacientovi na lůžko a tím pro ně práce končí. Špatně zavedenou kanylu s krví jsme reklamovali půl hodiny. Pacient byl zatím bez přísunu krve.

Nemocnice jsou plné lidí, kteří tam nemají co dělat. Jsou to příbuzní a nejbližší rodinní příslušníci, kteří fungují jako spojky a místo sester vyřizují pro svého pacienta veškeré zdravotní záležitosti. Příbuzní zde tráví všechen svůj čas a 24 hod denně nahrazují práci sester. Pacienti leží na urgentních příjmech na chodbách a někdy i na zemi, kde je lidé překračují. Nemají potřebný klid, žádné soukromí, a navíc se musí neustále obávat o svoje osobní věcí, takže se nedoporučuje spát, pokud nebdí nějaký rodinný příslušník. Pokud pacient v Peru potřebuje krev, dostane ji pouze, pokud jí daná nemocnice disponuje.

Nemocnice mu však zabaví doklady a nedostane je zpět dřív, než někdo z rodiny nebo příbuzných darovanou krev ve stejném objemu nemocnici vrátí. Pokud daná nemocnice krev nemá, musí přijít někdo, kdo krev v daném okamžiku daruje. Pokud pacient potřebuje více jednotek krve najednou, může to být velký problém. Pobyt v peruánské nemocnici tedy zaměstná celou rodinu na dost dlouhou dobu, a ještě musí řešit problémy ohledně transfuzí.

Závěr

Peru je krásná země s mnoha turistickými atrakcemi, zdravotnický systém má však mnoho chyb. Je proto lepší se na cestu dobře připravit a zajistit si hotové finance pro případ výskytu nenadálých zdravotních problémů.

Ing. Tomáš Stěhule
publicista a cestovatel